Starší příspěvky

Byl jednou jeden dům. Zcela obyčejně
a nepovšimnut si prostě jen tak stál na kraji lesa. Ten dům měl
dveře, a za nimi byl pouze slyšet škrábání perem..Týraný hrot
pera zoufale zaskřípal a na několikrát seškrabovaném pergamenu
se objevila první slova, vzápětí však byla zuřivě zaškrtána.
Tak takhle by to nešlo. Dnes to musí být něco speciálního. Proklatě,
snad se Drakkemu Zlatovi bude má povídka líbit. Co je mi po tom,
že lidi tyhle příběhy o čarodějích a nestvůrách nepokládají
za umění? Ať si myslí, co chtějí. Jestli jim jedou líp slaboduché
romance potulných bardů, kterými se tohle zatracené království
hemží jako starý salám červy, tak prosím. Chápejte, lidičky
zlatý, i kdyby, z něčeho musím bejt živej, a tohle je jediná věc,
kterou umím. Kdyby mi to tak Drakky Zlat vydal ve svém dvouměsíčníku,
vázaném v pravé zlacené dračí kůži, to by bylo slávy! Dnes to
chce něco extra. Něco, co tu ještě nebylo.

Byl jednou jeden dům. Zcela obyčejně a nepovšimnut si prostě jen
tak stál na kraji lesa. Ten dům měl dveře, a za nimi byla docela
obyčejná světnička. No zase tak úplně obyčejná nebyla, měla
sice vše co taková síňka má mít: stůl, dvě židle, jedno malinkaté
okénko, almaru v koutě, obrázek na stěně a kamna. Ale měla ještě
něco navíc, co se jinde najít nedalo. Ovšem nedalo se to najít
ani tady, pokud jste nevěděli, kde máte hledat, a jelikož vypravěč
ví vždy všechno, ví také, kam se podívat, aby viděl neviděné.
Vypravěč tedy príjde do chaloupky a zamíří ke kamnům. Skloní
se k malým dvířkům a opatrně je otevře. Zpočátku nevidí nic,
jenom tmu ze sazí, ale stačí jenom chvilinku počkat a něco se stane......

Byl jednou jeden dům. Zcela obyčejně
a nepovšimnut si prostě jen tak stál na kraji lesa. Ten dům měl
dveře, a za nimi žili dva lidé - muž a žena. Ona byla mladá nadějná
malířka a on mladý zneuznaný básník. Potkali se před pár měsíci
úplnou náhodou.

Byl jednou jeden dům. Zcela obyčejně a nepovšimnut si prostě jen
tak stál na kraji lesa. Ten dům měl dveře, a za nimi ...

Byl jednou jeden dům. Zcela obyčejně
a nepovšimnut si prostě jen tak stál na kraji lesa. Ten dům měl
dveře, a za nimi bok po boku sídlila Samota, Strach a Nenávist. Každý
z nich obýval část domu a každá část domu byla plně přizpůsoben
svému majiteli. A dole, ve sklepě byla zavřená Naděje. Oni Naději
nenáviděli, hatila jejich plány a pletla se tam, kam neměla. A tak
Naděje zůstala zavřena v malém a těsném sklepě, ale moc jí to
nevadilo. V naději očekávala to, co se stane. Jak by také mohla
jinak?

Byl jednou jeden dům. Zcela obyčejně
a nepovšimnut si prostě jen tak
stál na kraji lesa. Ten dům měl dveře, a za nimi ...

Byl jednou jeden dům. Zcela obyčejně
a nepovšimnut si prostě jen tak stál na kraji lesa. Ten dům měl
dveře, a za nimi byla nádherně zdobená hala. Ale prázdná. Jen pavučiny
vyplňovaly místo závěsů. Všude byly střepy z oken a ticho. To ticho
tam bylo už pět let. Přitom kdysi se tady ozýval smích. Na chodbách
pobíhaly děti. Z kuchyně se linula nádherná vůně. Ve dvoře štěkal
pes a honil slepice. Teď byl dvůr pustý a zarostlý trávou. Les pomalu
prostupoval do domu. Když tu se náhle zval klapot kopyt. Jezdec seskočil
z koně a opatrně prošel kolem vstupních dveří, které visely už
jen na jednom pantu. Minul halu a zamířil do kuchyně. Zastavil se
až u pece. Strčil ruku do otvoru, kterým kdysi vkládali do pece chléb.
Chvíli tam šátral a nakonec vytáhl balíček zabalený v tmavě modrém
sametu, ovázaný hedvábnou stužkou. Jezdec ji opatrně rozvázal.
Na sametu ležel stříbrný řetízek. Jezdec řetízek opět zabalil
a vzápětí byl slyšet jen, jak rychle odjíždí.

Byl jednou jeden dům. Zcela obyčejně
a nepovšimnut si prostě jen tak stál na kraji lesa. Ten dům měl
dveře, a za nimi se skrývali dva nádherní draci. První měl krásnou
zlatou barvu, která v záři slunce krásně zlatě jiskřila a druhý
byl temně černý jako sama noc, a když na jeho šupiny zasvítilo
slunce, tak se mu na celém tělo rozzářilo milióny malých hvězdiček.
Jak svítí dračí tělo v záři slunce však dlouho nikdo neviděl.
Ptáte se proč? Tak to je dlouhý příběh, ale jestli chcete, tak
vám ho budu vyprávět. Pohodlně se usaďte a začínáme.

Byl jednou jeden dům. Zcela obyčejně
a nepovšimnut si prostě jen tak stál na kraji lesa. Ten dům měl
dveře, a za nimi byla docela obyčejná místnost. Možná až na to,
že byla neobyčejně zařízena. Neobyčejně chudě. Uprostřed stůl
s vyspravovanýma nohama, kolem tři židle s odřeným světle zeleným
lakem, v koutě kamna a nad nimi police s pár otlučenými hrnci. A přesně
tady, lépe řečeno mezi policí a kamny právě spala mladá dívka.

Byl jednou jeden dům. Zcela obyčejně
a nepovšimnut si prostě jen tak stál na kraji lesa. Ten dům měl
dveře, a za nimi se skrývalo mnoho lidských příběhů, prostých
a krásných ve své jednoduchosti, ale také sváry a neštěstí, jenž
nedaly klidu ani na věčném odpočinku.