Za dveře a ještě dál…

Byl jednou jeden dům. Zcela obyčejně a nepovšimnut si prostě jen
tak stál na kraji lesa. Ten dům měl dveře, a za nimi …


…Opravdu to chcete vědět? Nebo si ceníte svého duševního zdraví
a radši zůstanete sedět tady? Uvědomujete si vůbec, že tajemství
mají dobrý důvod k tomu, aby se uchovávaly v tajnosti? Hm, dobrá.
Tak mi podejte ruku, vypravíme se na cestu za tajemstvím.

… Za zcela obyčejnými dřevěnými dveřmi s tmavým ebenovým nátěrem
se nenachází vstupní místnost do domu, jak byste nejspíš očekávali,
nýbrž rozlehlá louka lemovaná majestátnými horami, s královsky
sněhovou korunou na vrcholcích, a na druhé straně klikatící se
divokou řekou, stékající z hor do údolí. Vítr se prohání jak
a kudy se mu zrovna zlíbí a rozeznívá listí na větvích stromů
jako dirigent určuje orchestru co se právě bude hrát.

Možná si teď myslíte, že tato půvabná krajina se nachází uvnitř
domu. Není to pravda. Někdy nejsou věci takové, jaké se zdají
být na první pohled. Jestli stále držíte kliku, tak věřte, že
je to ta samá klika, kterou jste drželi před chvílí. Jen jste se
ocitli na druhé straně dveří. Dům, který jste viděli a vidíte
i teď, jednoduše neexistuje ani zde ani tam. Existují jen ty dveře.
Toť zjednodušeně vše. Připadá vám to zarážející? V tom případě
věřte, že tohle ještě nic není. Ovšem, pokud jste kouzelník
čí čarodějka, bude to pro vás přeci jen snazší než pro mudlu.

Ptáte se mě, kde to jsme? Hm, to nevím ani já. Ale na to stejně
nesejde. Podívejte se nad hlavu. Říkala jsem nad hlavu, ne do dálky.
No, ještě trochu výš, to je ono. Že tam není nebe? A proč by
tam mělo být? Přece kvůli vám nebude trčet celej den na jednom
místě. Asi má polední pauzu. Vám nestačí, že díky tomu vidíte
hvězdy jasněji než kdykoliv předtím? Jak okouzlující je hvězdná
záře nad vycházejícím Sluncem a Zemí v úplňku… Vy jste ještě
neviděli Zemi v úplňku? Ne? Tak se pořádně dívejte, stojí to
za to. Proč zase křičíte? Já vím, že už nestojíme na louce.
Ta je přeci dole na Zemi, vždyť se na ní díváme S váma je teda
potíž, pořád samé zbytečné otázky. Pojďte radši trochu stranou,
za chvíli tudy poletí kometa a podle předpisů ji musíme dát přednost
v letu. Vy nevíte co je to kometa? Tak to je s vámi špatné… Když
to víte, tak proč se ptáte? Já vím, že komety létají ve vesmíru
a kde si myslíte že jsme? No, dyť jsem to říkala, už ji tady máme.
No není nádherná? Na tak překrásný závoj musí být hrdá. Tisíce
střípků třpytícího se ledu a zářivého prachu. Asi ho sešívá
stříbrnou nití. Možná nám věnuje trochu hvězdného prachu, který
cestou nasbírala. Tak ji zamávejte. A když už se musíte tak divit,
tak se divte alespoň se zavřenou pusou, není to zrovna slušné.
Proč stojíte jako tvrdé Y? Bolí vás nohy? Aha, podlomená kolena.
Z toho si nic nedělejte, tady je nebudete potřebovat. Prostě jen
plujte za mnou, ať se vyhneme dopravní špičce na Vlčí stezce.
Pardon, vy to mu asi říkáte Mléčná dráha. Jéjky, vy se vlečete.
I hvězdný šnekolet je rychlejší než vy. Podejte mi ruku.

A jedééém! Jupíííí! Trochu pružnosti, vy asi svou duši příliš
nepoužíváte, co? To děláte velkou chybu. No, už jsme skoro tady.Pořádně
se rozhlédněte. Vidíte tu uchvacující krásu? Tisíce hvězd spojené
vesmírnou mlhovinou. Cítíte ten nádech mystiky? Cítíte to kouzlo
okamžiku? Ne? Opravdu ne? Tak to je mi vás líto, ani nevíte jak.
Skutečně se neumíte na chvíli zastavit a vychutnat si krásu, jenž
vás obklopuje? No nic, nebudem plakat nad rozlitou mlhovinou.

Už vím. A co takhle navštívit Neptun s jeho pozoruhodnými svěřenci?
Nenechte se přemlouvat. Akorát támhle za tou hvězdou odbočíme
ze stezky do leva a proplujeme kolem Saturnu. K němu se příliš nepřibližujte.
Saturn je sice krásná planeta, ale celkem nepříjemná a svazující
ve své praktičnosti Vidí jen práci, ctižádost a vlastní úspěchy.
Uznávám však, že ty jeho prstence jsou pozoruhodné, nemyslíte?

Podívejte, támhle je Triton a vede Larissa. Dva z Neptunových měsíců.
Už jsme skoro tam. Á, tadyhle ho máme. Není to ta nejpůvabnější
modrá na světě? Jo, Neptun je třída. Pojďme se podívat kdo je
doma. Pořádně se nadechněte, ať to s vámi nesekne. Přece jen jste
se zatím neprojevili jako příliš duševně zdatní.

Úžasné, osvěžující a očišťující! Už se zase divíte? Já
vám neřekla, že Neptun je vládcem moří a oceánů? Ne, tak to se
omlouvám. Zapomněla jsem. Máte pravdu, skutečně jsme pod vodou.
Kamže plavem? No ke korálovému útesu a pak na samé dno. Nelekejte
se, vždyť to je jen hejno velryb. Máte štěstí, zrovna táhnou
napříč k jihu. Jen si dejte pozor, plavou v opačném směru než my
a mohl by vás strhnout proud. Pohleďte támhle. Na mořské koníky,
hravé delfíny, chobotnice, rejnoky a hejna korálových ryb. Hrají
všemi barvami a utvářejí pozoruhodné živé obrazce. Korály červené
jako rubíny, bílé jako sama nevinnost nebo zajímavé mořské sasanky.
Kousek dál rostou smaragdově zelené chaluhy a řasy. Přímo pod námi
jsou mušle těch nejrozmanitějších tvarů a barev. Většina z nich
je uvnitř perleťová. Pozor, málem jste rozmáčkli poustevníčka.
Poďme ještě trochu hloub.

Ano, to co vidíte jsou skutečně trosky. Potopené lodě, zaplavená
města a ztracené vzpomínky. Nicméně mnohé z nich ukrývají pohádkové
poklady. Neobjevena umělecká díla, šperky, naděje… Radši pojďte,
tadyhle byste se snadno ztratili. Hlouběji vás už nevezmu. Tam se
ukrývají ty největší a nejzávažnější tajemství. Mohli byste
z nich zešílet, nejste na ně připraveni. Pomalu se vrátíme. Pozorně
se rozhlížejte kolem, pochybuji že se sem budete schopni někdy vrátit.
Ale copak? Nejdřív se vám nechtělo tam a teď zas zpátky? Víte
vy vůbec co vlastně chcete? Ne, tak to mi něco připomíná. Opravdu
už musíme jít. Za chvíli se rozezpívají sirény, roztančí nymfy
a já musím stihnout jejich vystoupení. Pak už byste nikdy nebyli
schopni odejít. Rozlučte se a jdeme. Neplačte, není proč.

Skvěle, právě jste se naučili dát přednost letící kometě. Mám
z vás radost. Támhle se rýsuje matička Země. Nezapomeňte ji slušně
pozdravit. Až projdete dveřmi, neohlížejte se zpět. Tadyhle se
s vámi loučím. Sirény nás svolávají a já musím jít. Možná
se ještě setkáme.

Stojíte uprostřed louky. Ruku vztahujete ke klice dveří. Nebe už
je zase tam, kde podlé vás má být. Slunce zapadá, jenže vy nevíte,
co si máte myslet. Zapadá Slunce nebo Země? Je skutečnost tady nebo
za dveřmi? Zhluboka se nadechnete a vstupujete dovnitř, tedy vlastně
ven. Přeberte si to jak jen chcete. Dveře se zavírají. Stojíte
před domem, jak jste ho léta znali. Zkoušíte znova otevřít dveře,
ale nejde to. Klika se vám rozplynula pod rukou. Rozplývají se i dveře
a nakonec je pryč celý dům. Není tady. Zbyl jen les a louka. Po domě
není ani památky. Žádná pošlapaná tráva nebo jediný důkaz
toho, že by zde nějaký dům kdy stál. Nic. Stojíte zmatenější
než kdykoliv předtím. Slunce již zapadlo do náruče červánkových
oblaků. Na nebi se rozsypaly hvězdy. Vy však víte, že je to jen
nepatrný střípek z krásy, kterou jste ještě před malou chvíli
obdivovali. Po tváří vám stéká slza. Není proč plakat…

Sluneční paprsky se opřely do oken. Je ráno. Vstáváte z postele
a chvíli vám trvá uvědomit si, že to vše se vám jen zdálo. Rozespale
vstáváte. Míříte do koupelny. Oplachujete si obličej vlažnou
vodou, aby jste se vzpamatovali. Když se však utíráte do hebkého
ručníku…nese stopy hvězdného prachu…

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *