Noční obloha
Chladný noční vánek mi čechral vlasy, jako to dělal pokaždé, když jsem vylezla ven z domu v nekřesťanskou hodinu. Jsem insomniak, takže místo spánku se v noci jen tak potuluju okolo domu. Prostě nemůžu usnout. Ale mně to nevadí, nejsem unavená. Nikde nikdo není, všude klid a mír. Máte pocit, že jste na celém světě sami, je to takový… zvláštní a uklidňující pocit. Měsíc vesele svítí na obloze, sem tam zmizí za mrakama, ale jinak tu stále je… Se mnou… Pro mě… Vždy tu je. Kolikrát na něj fascinovaně hledím a myslím si: Je to vůbec možné? Může být něco tak nádherného? Svit Měsíce je to nejkrásnější, co moje oči kdy mohly spatřit. Jsem jím naprosto okouzlena, ohromena. Jdu pomalu za dům a sednu si na ručně vyřezávanou lavičku od strýčka Boba,...
Uteč, dokud můžeš!
Probouzím se na temném místě v zchátralém domě. Je noc. Cítím drobnou zatuchlinu a zvenku slyším bubnování kapek a rány blesků. Co tu vlastně dělám? A jak jsem se sem vůbec dostala? K dispozici mám pouze svou hůlku a odvahu. Trochu se začínám bát. Jsem ale nucena vstát a odebrat se ke dveřím. Ve tmě mám nejrůznější vidiny. Pomocí hůlky vytvořím drobné světlo, které mě bude doprovázet. Připadá mi, jako by mě někdo sledoval. Raději se neotáčím a jdu dál. Vezmu za kulatou kliku starých dveří a vyjdu na chodbu. Na stěnách jsou jen kusy strhaných tapet a poničených obrazů. Koberec na podlaze je ohořelý a dolů vedou dlouhé schody. Tep se mi zrychluje každou sekundu a mám pocit, že vyletím z kůže. Srdce cítím až v krku a nohy mě téměř neposlouchají. Co teď? Mé těžké...
Lidská laboratoř – 1. kapitola
Únos Jednoho večera zmizí dívka. Dívka se ocitne v laboratoři, kde popisuje, co s ní dělají, jak to tam vypadá atd. Jednoho dne ovšem slyší buchot do dveří. Jak toto dopadne? Jmenuji se Indila. Indila McKort. Zvláštní jméno, že? Přistěhovala jsem se teprve nedávno. Je mi čerstvě 18 let a nově tedy bydlím v Los Angeles, v zastrčené uličce. V takovém velkém městě jsem nikdy nežila. Přistěhovali jsme se z maličké vesničky. Mám pomněnkově modré oči a delší hnědé vlasy, jejichž konečky se vlní. Jsem vysoká a štíhlá. Jen projdu ulicí, už na sobě cítím pohledy kluků. Ráda se večer toulám. Miluji také nakupování. Znáte ten pocit, když v ruce držíte úžasné tričko či nějaký kus oblečení? Nebo co takové kožené boty nebo nějaké semišové lodičky? Úžasné, co? Naše rodina je...
Jaro
Pod pojmem jaro si můžeme představit začínající kvetoucí kvítí, rozseté sněženky, sluníčko vykukující zpoza mraků a to, že se pomalu začíná oteplovat. Ovšem je tomu spíš tak, že jediné, čeho se na jaře dočkáme, je střídání bláta se sněhem. Protože jak sníh roztaje, je z něj bláto. Bláto pak pomalu usychá a co se nestane – začne znova sněžit, a tak dokola. Do toho je ještě zima jako blázen, takže zimní bundy neopustíme. Člověk by si myslel, že se nám snad příroda mstí za to, jak se chováme my k ní, a tak nás nechá brodit se v blátě. Vítej, jaro.
Simirajský bojovník – 18. kapitola
Hlavní tábor Měl být tři dny cesty na východ podél moře. Skupina se držela od vody dále, aby ji neviděla případná projíždějící loď. Mohl za to spíš jejich špatný pocit, ale opatrnosti není nikdy dost. Večer, když už byla tma, museli zastavit, nemohli vědět, jestli by je někdo nezpozoroval. To by byl jejich konec. Až do téhle chvíle riskovali dost. Zajeli dál do pouště a rozdělali tábor. Stany rozestavěli okolo ohně, aby alespoň trochu ztlumily světlo. Rozestavěli hlídky. Když už se vše zdálo být tak jak má, Nate si došel za Brixem. Celý den ho na jazyku pálila jediná otázka. „Proč jsi hodil mezi ty děti dýku?! Zbláznil ses? Zapomněl jsi snad, co je první a hlavní pravidlo Simirajů?!“ „Oni nejsou nevinní! A teď mě nech! Rozumíš?!“ řekl tím...
Tréningový den
Stačí nazout boty a vyletět z baráku. Už stokrát jsem si to říkala. Zítra začnu běhat, od zítra nejím laciné sladkosti. Zítra začínám jíst zdravě. Měla jsem tak slabou vůli něco dodržet. Nebavilo mě to. Sotva jsem si nazula boty, už mě zase chytla antichuť. Ale přeci jsem se jednou přemohla a vyšla z baráku před svítáním. Nejdřív jsem se dobrý dva kiláky prošla na oblíbené místo. Nastavila jsem si na hodinkách stopky a začla joggovat. Pomalu a uvolněně, nic mě nežene. Není kam spěchat. Venku bylo překvapivě příjemné teplo na to, kolik bylo hodin. Po dalších dvou kilometrech jsem začala stoupat do kopce. Jelikož jsem stále udržovala daný tep a rychlost, neměla jsem problém se zadýcháním. V tu dobu se už začalo na obloze pomalými krůčky objevovat slunce. Uvědomila...
Zima
Většinou, když někdo řekne zima, vybaví se nám sníh. Jenže rok co rok nějak ten sníh postrádáme. Hlavně ve městě. Vesničané si na nedostatek sněhu nestěžují. Byly časy, kdy jsme se museli brodit metrem sněhu do školy, a teď, když zahlédneme, že sněží, běžíme s pravítkem ven změřit, kolik toho napadlo. I když na další den už nás to nějak nezajímá. Letos sice bylo sněhu více než loni, ale co když nás pomalu obléhá globální oteplování? Budeme jezdit na dovolenou v zimě do zemí v polárním pásmu místo toho, abychom jeli v létě k moři? Ukázat dětem sníh? Sbohem, zimo.
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
