Šnečí deník skrz naskrz žlutého Moríska – 3. kapitola
A tak zůstal jsem sám – i když srdce žluté mám. Autor: Mrzimorský Morísek Uvolněně jsem posedával na křesle pana kolejního a spokojeně si slintal. Chyběl mi snad jen lístek salátu, ale věděl jsem, že jsem si svého človíčka ochočil natolik dobře, že mi na kolejním pokoji určitě bude podstrkovat pořádně šťavnaté lístečky salátu. Honesty Warell Kiksová: Nevíte, kdy dostaneme patrony? – ztuhne a znervózní – Dost mě to děsí… Chester Mikeyskovitá: Honesty, jaké patrony?? Sinead Siobhain: Honesty, neboj. – pousměje se – My jsme všichni hodňoučký. – mrkne a stoupne si před Kim držící váhu a přesvědčivě se usmívá – Natáhl jsem krk. Co mají s tou váhou? Můj kolejní se ovšem zhoupnul, já se zhoupnul s ním a udělalo se mi...
Dvě sestry
Pozor, násilné prvky! Žijí dvě sestry, Světa a Inna. Poznáte, jestli je každá jiná? Inna je krásná jak růže květ a ten, kdo ji zná, může jen chválu pět. Oproti tomu Světa je jenom plná zášti, její nejlepší léta se nad ní tiše vznáší. Kdo je ten mladý muž? Přichází za Innou a jen díky ní už nemyslí na jinou. Mají mít brzy svatbu, sestřina zášť jim však do cesty přidá hradbu jak hrozný temný plášť. V noci, když všichni spí, vkrade se Světa k nim, jen ona jediná teď bdí, připravena na hrůzný čin. Ve dlani svírá nůž, vše je naprosto jasné, připravená je už, až jeho život zhasne. Tiše bodá dál a dál ve svojí zlosti. Kdo by to počítal, kolik ran zhostí. Tomu, kdo miluje, bohužel ne však ji, to srdce zhrzené našlo už ten svůj cíl. Pod rouškou tmy pak běží, nikým...
Simirajský bojovník – 24. kapitola
Návrat Probudil se, když už bylo světlo. V táboře panoval čilý ruch a každý měl něco na práci. Nate se rozkoukával pomalu, ale připadal si odpočatý. Vlasy mu trčely do všech stran a vypadaly jako vrabčí hnízdo. Nad ohněm se opékalo srnčí maso a krásně vonělo celým táborem. „Kde jsou všichni?“ zeptal se, když se trochu rozkoukal. „V okolí. Šli na zajíce,“ odpověděl s úsměvem Hik, který si sedl vedle něho. „Spinká jako neviňátko, co?“ Myslel tím Brixe, který ležel kus vedle. Opravdu ležel jako batole, jen mu chyběl palec v puse. „Jo, takhle je roztomilý,“ musel se usmát Nate, „úplně mám chuť mu něco provést.“ Oba se tomu zasmáli, ale nechali ho být. Zbytek se vrátil asi za hodinu. Sesedli se kolem ohně a...
Simirajský bojovník – 23. kapitola
Rezidence Na noc se utábořili na malé mýtince a po předchozích zkušenostech s vlky rozdělali větší oheň a střídali se častěji na hlídkách. Vlci běhali po celém lese a nebylo výjimkou zaslechnout jejich vytí. Kdykoliv se nějaké vytí ozvalo, všichni byli na nohou. Do úplňku zbývalo jen pár dní. Nate si moc dobře uvědomoval, že není žádná šance zachránit Brixe a ještě se dostat na východní pobřeží včas. Jako hlavní cíl tedy bral zachránit velitele, i když si nebyl jistý, jestli ho v horách najde. Měl zrovna hlídku. Po předchozích zkušenostech procházel ostražitě kolem tábora. Nechtěl znovu udělat tu samou chybu. V ruce měl připravený luk a šíp, a kdyby uviděl vlka, okamžitě by vystřelil. Už po několikáté se podíval na hvězdy. Byla čistě jasná noc, měsíc byl někde v...
Simirajský bojovník – 22. kapitola
Elfové Pomalu otvíral oči. Nad sebou uviděl koruny stromů a dokonce i nebe. Všude bylo plno světla a oči si na to zvykaly pomalu. Chvíli mžoural kolem sebe. Když se trošku rozkoukal, chtěl se posadit. Sotva se ale trochu pohnul, na žebrech ucítil bodavou bolest a rána v noze se také ozvala. Vzdal tedy pokus a znovu si lehl. Připadal si omámený, jako kdyby spolykal několik prášků na spaní. „Už jsi vzhůru?“ ozval se nad ním známý hlas. Nate zamžoural, a když se vidění trošku zaostřilo, poznal Neda. „Jak je ti?“ zeptal se. „Už mi bylo i líp,“ snažil se Nate alespoň o slabý úsměv, „kde to jsme?“ „Ještě nevím. Nikdo z nás nesmí ven.“ „A jak jsou na tom ostatní?“ „Hik je na tom nejhůř. Má...
Tváří v tvář – 1. kapitola
Patnáctiletá Travie, milovnice Harryho Pottera, se náhodou dostává do světa kouzel, kde nachází sama sebe. Život nemá růžový, ale najednou se otáčí o tři sta šedesát pět stupňů a z Travie se najednou stává začínající čáry-máry-fuk. Najednou zjišťuje, že nic není takové, jaké se zdá… S křikem prolétnu prosklenými dveřmi svého pokoje a v bolestných křečích se zhroutím na podlahu. Tatínek se s úšklebkem obrátí na patě a nechá mě ve skleněných střepech popadat dech a krčit se při dalším návalu pekelné euforie, která mi z očí tlačí slzy. Po době, která mi přijde nemožně dlouhá, se konečně doplazím na svou matraci. Železitou chuť krve cítím na jazyku, díky natrženému rtu. Při proletu sklem jsem si pořezala ruce, krk i ramena, naštěstí jen povrchově. Ranky se sami...
Zlodějka
Chyťte ji! Zlodějku mrzkou, co ukradne každou chvilku hezkou. Chyťte ji, vsaďte do vězení, proti mé ztrátě to nic není. Ukradla mi jazyk a slova, řekla, že se vrátí znova, ať sladká slova, co mám, už nikdy jiné nešeptám. Ukradla mi taky čas, řekla, že se vrátí zas, tak nevím dne ani hodiny, jen oči pro pláč zbyly mi. Mezitím si kradla dál, z Měsíce jen srp zůstal, z rána jenom kocovina, všechno je to její vina. Ukradla mi žízeň i chuť, za to všechno ji teď suď! Co mi nechala, co mi zůstalo? Pergamen a brk, aby mi to psalo. Dala mi svícen a stůl, řekla: „Teď jsi jen můj! Teď mi budeš psát vše, co si budu přát.“ Psal jsem o tom, jak je štěstí vratké, ona, že chce básně sladké. Psal jsem o včelách a medu, za to podala mi jedu. Tak mi nechutná spát, díky...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
