Šnečí deník skrz naskrz žlutého Moríska – 7. kapitola
Pan kolejní je štramák – nedal bych ho ani za mák! Seděl jsem na talířku a olizoval kousek jablka, který mi podstrkovala hodně dlouho Chester, než jsem si ho od ní teda vzal. Jsem ještě trochu smutný z toho, že mě tu nikdo nebere vážně, ale rozhodl jsem se to změnit. Nějak… V kolejce je klid. Náš pan kolejní zas ve svém křesle. Ostatní studenti štěbetají a skrze roušky zní jejich hlas trochu tlumeněji, což mi vyhovuje. Plameny v krbu šlehají vysoko. Je tu dost suchý vzduch, ale naštěstí je otevřené okno, které mě osvěžuje. Chester Mikeyskovitá: Super, pane profesore… Pane profesore, a nebylo by možné mi to říct tak jako potajmu dříve? Udělal byste si u mě vočko…. – mrká na něj – Nicholas McElen: kdepak, slečno mikeyskovitá. To...
Snad podzim již, snad jaro zas
Krásné stromy, krásná tvář, podzimní tok a barvy zář. Snad podzim již, snad jaro zas, kdopak ví, jak se ztrácí jas. Kdopak ví, ať odpoví, že slunce skví se v zákroví. Usínej jí v náručí, ať srdce hned ti poručí. Konec nevěry a tajných lásek, snad louky plné sedmikrásek. Otevřou nám teď naše oči, když svět kolem nás se stále točí. Pro lepší svět, bez lži a hádek. Pro vstup do pohádek a našich myslí vězněných. Pro méně srdcí raněných. Snad úžas v tvých se očích skvěl, ale říct jsi to však zapomněl. Napověz, že uznáš lásku, jako srdce na provázku. Provázek se však přetrhne, jakmile se od srdce odtrhne. Vše, co uznáš a chtěl bys, kdybys ztratil, měl bys… Krásné stromy, krásná tvář, podzimní tok a barvy zář. Snad podzim již, snad jaro zas, kdopak ví, jak se...
Strážce přírody
Existují legendy, povídky, příběhy nebo historky o magických, pekelných či nebeských stvořeních. Většina z toho jsou ale jen dohady, pohádky a nepravdivá fakta. Já vám povím pravdivý příběh o Mori Ikiru. O dívce, která byla milována přírodou stejně, jako ona milovala ji. Příběh z doby rozsáhlých lesů, kde se lidé přizpůsobili přírodě a nepřizpůsobovali ji sobě. Neexistovaly auta, továrny, elektrárny ani rozsáhlá města. Jen malé vesničky s malými počty lidí, kde se chodilo pěšky a zvířata žila volně v přírodě. Jdu klidným lesem. Po chvilce zaslechnu zurčení potůčku. Miluji ten zvuk. Jsem asi v polovině své cesty. Musím dojít k podzimním vodopádům. Na přelomu srpna a září je tam plno práce. Vydám se proti proudu vody a za chvíli dojdu k větvící se řece. Jedna větev...
Simirajský bojovník – 28. kapitola
Armáda Nate byl neskutečně šťastný, že s ním Fred šel. K Alye a ostatním dorazili už za světla. Fred se zastavil kus od nich. „Kdo to je?“ zeptal se. „Naši přátelé, nemusíš se bát,“ uklidnil ho Nate. Freda to moc neuklidnilo, ale když spatřil Alyu víc z blízka, její pohled ho uklidnil. Nate pořád žasl nad tím, jak to dělá. „Můžeme vyrazit?“ zeptala se. Oba chlapci přikývli. Nasedli na koně a vydali se k průsmyku. „Alyo, slyšel jsem jednoho vojáka, jak říkal, že vyjedou dnes ráno. Kolik máme času?“ „Je jich hodně a než se připraví, bude jim to trvat. Navíc průsmykem budou postupovat mnohem pomaleji než my. Myslím, že budeme mít aspoň dva dny náskok.“ To bylo vcelku uklidňující. Fred se ale netvářil vůbec...
Listopadová romance
Listí barevné k zemi snáší se, jako víly ve svém tanci. Krouží kolem sebe, v nejlepším šatu zlatavých a rudých barev. Na co asi myslí, když opouští bezpečí a lásku stromu, jemuž dělaly společnost po tolik dlouhých měsíců? Houpavými pohyby a lehkým pokynutím loučí se se starým brachem. Naposledy měly před větrem zastání, naposled byly k někomu připoutány. Jako peřinka rozprostřou se v okolí opuštěného domu. Ani to nebolelo. Brzy zbude jen rozfoukaná vzpomínka. Dětský smích a ručky malé zahřejí zkřehlé, opuštěné víly. Poslední slza spadne. Koloběh života vždy na chvíli zvadne. Avšak nakonec jsme něhou opět k lásce připoutáni.
Bert
Hororová povídka Probudím se. Zpoza postele se ozývají trhavé zvuky. Ležím, nehýbu se, skoro nedýchám. Uběhne deset minut. Dvacet. Zvuky se ozývají neustále. Pootočím hlavu. Uběhnou tři minuty. Konečně přestanu váhat a skloním hlavu pár centimetrů nad podlahu. Otočím hlavu tak, abych viděla pod postel. Třesu se, ale prostě se musím podívat, co ty zvuky vydává! Kouknu se pod postel. To „něco“, co pod ní je, je ke mně otočené zády, ale stejně je to ohavné. Je to malé vrásčité tělo plné jizev a modřin. Nohy to má oproti tělu dlouhé a hubené a má to malé prsty s dlouhými nehty. Ruce to má tlusté a krátké. Hlavu to má velkou asi jako dospělý muž. Pohnu krkem a zavrže postel. Neznámá věc pod postelí se otočí a já jí vidím do obličeje. Má malá ústa, obrovský...
Mezi svými…
Pár týdnů zpátky byla jsem jiná, ve světě bez kouzel, bloudící duše. Na všechny kolem ustrašená, milá, tápala mezi vším slepě a hluše. Těžko jsem přijala, že nejsem stejná, tak jako ostatní děti v mém světě. Byla jsem sama, ne členem hejna, křičela potichu, však v každé větě. Pak přišel dopis a já se bála, co mě to čeká, co bude dále? Třeba tu přijde poprvé chvála… Všechno se dovím ve velkém sále. Sám Moudrý klobouk řekl mi svoje. Srdce mi bušilo, dech ztrácel sílu. To všechno z velkého vnitřního boje, však někde v nitru našla jsem víru. Vědomí přátelství, co mě teď čeká, možnost být konečně jen sama sebou. Všech nových poznání se mé já leká, však vnitřně vím, že mě tu vemou. Nově jsem zelená, někam teď patřím, Zmijozel není jen být mezi zlými. I v tomhle...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
