Bylo jedno krásný ráno padesát let po revoluci. Dav návštěvníků se tlačil na železnou mříž u vchodu do hrobky. Starej Hýkal, tak jako každý den, pustil dovnitř prvních dvacet lidí. Bylo mu už přes sedmdesát a práci průvodce dělal skoro celej život. Myslel si, že už ho nic nedokáže překvapit.
Druhý den hned po ránu Mike zjistil skvělou věc, a to, že voda v jejich tůňce už chutná zase jako dřív. Žádná slanost. Dobrý začátek nového dne. Dopoledne se šli opět koupat do jezírka, dováděli s Mazlíčkem a bylo jim krásně.
Na návrat k nám domů nebyl právě nejvhodnější čas. Bylo pozdě a na silnici nebylo moc náklaďáků, kterými bych se mohla svézt. A jako naschvál, i to málo nejelo mým směrem. Čekala jsem na několika velkých křižovatkách a v duchu si nadávala, proč nežiju na vesnici. No, spíš nežila, když už jsem nějaký ten den mrtvá. Nebyla jsem schopná naskočit do žádného vozidla za jízdy. Nakonec jeden náklaďák, jedoucí směrem, kterým jsem potřebovala, na semaforu zastavil a já se vydrápala nahoru.
Kapky lehce dopadly na okenice, pomaličku stékaly, až zanikly ve vrstvě vody ukotvené v mezírce pod oknem.
Když se vzdaly poslední zbytky královské armády, začalo se slavit. Lidé provolávali na náměstích slávu vítězům a rodu Hrabivců a ještě více Prchalovi a úplně nejvíce Netykovi, který byl pro ně největší hrdina, jakého Araxie poznala. Mocný čaroděj na straně práva, ochránce nevinných. Ty tam byly časy, kdy lidé Netyku proklínali a měli z něho strach. Věřili, že to byla práce krále, který se snažil Netyku uvěznit. Teď to byl hrdina a všichni mu provolávali nehynoucí slávu. Na jeho počest se pojmenovávaly ulice, stavěly památníky, odhalovaly sochy. Města po celé zemi ho zvaly na oslavy a Netyka neodmítal. Všude jej obklopovaly davy jásajících lidí a na jeho počest se pořádaly nekonečné hostiny
Netyka, exkomorník Prchal, slečna Kristýna a její bratranec Hrabivec zrovna zasedali k večeři. Seděli ve stejné jídelně jako před rokem, kdy na sídlo Hrabivců přijeli. Dokonce i večeře byla stejně bohatá, jako tenkrát. Jak se Netyka brzo dozvěděl, slečna Kristýna chtěla tento večer oslavovat.
Co má znamenat ten povyk? Co se to děje? V hlavě se mi ozývá vzdálený křik, a tak ospale otevřu oči. Rozhlížím se po pokoji a...
Zato ráno je přivítalo vskutku netradičním probuzením. Vzbudili je velké hlasité rány ozývající se téměř nepřetržitě ze všech stran. Současně je také probudil velký chlad, neboť se ochladilo nejméně o dvacet stupňů. Mike se donutil vylézt zpod travnaté teploučké deky a vystrčit hlavu ven, aby zjistil, co se to venku děje. To neměl dělat.