Stromopsaní – Záhadné souvislosti
Navázáno na kapitolu od Jamese Watfara – Podivné setkání Hlas se ozýval ze studny. Blodyn rychle přiběhl a podíval se dovnitř. „Pomoc, barde, pomoc!“ naříkala ve studni Chauned. Chudák dívka byla pomuchlaná, polámaná a špinavá. „Pro Merlina, jak ses tam dostala?“ vyděšeně zaskřehotal Blodyn. „Pomohu ti, vydrž.“ Na jednu stranu si oddychl, že jeho hrozivý sen se neplní, na druhou přemýšlel, jak se mohla Chauned dostat do studny. Přihnal se zpět ke studni s žebříkem, ale tam… Ve studni jen pískala a poskakovala maličká veveruška. „Šálí mne snad zrak?“ vykulil oči na uvězněné zvíře. Vytáhnul veverku pomocí kbelíku, který byl spuštěný na dně studny, vyprostil rezavé stvoření z nádoby a veverka mu vesele vyskočila na ruku. V jejím pohledu se zračil… něco jako vděk?...
První den ve škole
V pátek hned po ránu, sova přinesla mi zprávu. Do školy jsem se dostala, radostí jsem hopsala. Na nákup jsem letěla, rozpadlé šaty koupila. Peněz mi zbylo drobátko na kouzelné párátko. Pan Ollivander se jen mih, jaký já jsem měla švih. Teď párátkem nemávám, o okolí se obávám. Dočkám si teď času, jako husa klasu. Jak se kouzlit naučím, bezpečí všem zaručím.
O kohoutkovi
Žil jeden malý kohoutek, vedle sebe měl pramínek, ze kterého pil pouze on. Okolo něho lítal stále velký mol, kohoutek si to nenechal líbit a mola vyhodil. Mol se na kohoutka obrátil a promluvil: „Kohoutku, co jsem ti udělal?“ Kohoutek pouze zakokrhal: „Otravoval jsi mě, dokonce i v mém domě. „Ale já, velký mol, měl jsem mnoho mnoho kol, až jednoho dne mi vše vzali a mě, nebohého mola, vyhodili.“ A tak to všechno bylo, i kohoutka to rozbrečelo, a tak ho kohoutek nechal bydlet ve svém domě a létat ve svém okně.
V zajetí času – 3. kapitola
Pravda Nečekal, že se otevřou tak snadno. Jaké to pak bylo překvapení, když se ocitl pod zataženou oblohou na druhém konci budovy. Vydechl úlevou. Vyčerpaně nasával studený noční vzduch. Plíce ho pálily už od toho zběsilého úprku a teď už to ani nevnímal. Na chviličku si myslel, že jim unikl, kdepak. Tak jednoduché to být nemělo. Ruce měl vražené v bok a v malém předklonu odcházel jakoby nic pryč. Ušel necelých deset metrů, když za sebou uslyšel zrychlující se kroky. Zastavil se. Kroky najednou ustaly. Znovu se dal do pohybu a opět to uslyšel. Pro jistotu se ohlédl. Hrůzou mu málem vstaly vlasy na hlavě. Za ním se pomalu loudali dva strážníci. Hned jak se otočil, rozeběhli se za ním. Tryskem se dal také do běhu. V uších mu zněl zvuk píšťalky a křik obou...
Zlomené srdce
Co kdybych tě vzal za ruku a řek ti: „Mám tě rád.“ Mé city jsou již v rozpuku, nechci být jen tvůj kamarád. Řekl chlapec dívce, když jí zpříma hleděl do očí. Ona se podobala překrásné kytce, která neroste ani v zámoří. „A co když já tebe ne? Co když k tobě nic necítím?“ Prohlédla si je. „Ale doufám, že brzy pocítím.“ „Já doufám, že své city k tobě ztratím,“ po tvářích mu stekly slzy. „A najdu smysl žíti zatím, ale svůj život chci ukončiti brzy.“ A tak chlapec pravil a odešel. Smutně svůj život trávil, přesto on přes kameny neběžel. Dívka tam tak smutně stále, s hlavou plnou myšlenek. V srdci tíhu světa nesla, v životě plném...
V zajetí času – 2. kapitola
Tajné spisy Tiše jako myška se vplížil za dveře. Ocitl se v naprosté tmě. V ruce měl ještě stále baterku, kterou teď rozsvítil. V úzkém kuželu světla se mu naskytl zvláštní pohled. Ulička, ve které stál, vedla až na druhý konec budovy. Jak dlouhá byla, si netroufal odhadovat. Takovýchto uliček tam bylo několik desítek. Kužel světla mu moc neukazoval, ale stejně mu bylo jasné, že najít tady spisy, pro které přišel, může zabrat klidně i několik hodin. Jako první potřeboval pořádně vidět. Rozhlédl se a na stěně vedle dveří objevil vypínač. Chvíli trvalo, než se zářivky rozsvítily. Jejich mdlé, modré světlo mu konečně ukázalo, jak velký na něj čeká problém. Stál opřený zády o dveře a nešťastně se rozhlížel. Všude, kam jen dohlédl, byly regály s bednami. Kde nebyly...
Měla jsem strach
Den, kdy jsem měla snad největší strach, nastal v únoru tohoto roku. V pondělí, dva týdny poté, co jsem byla nemocná a dobrala antibiotika, jsem měla jít na odběr krve. I moči, ale to není podstatné. Vždycky jsem se bála jehel a už se mi jednou při braní krve udělalo nevolno, ale to, co se stalo ten den, předčilo všechna má hrůzu nahánějící očekávání. Ráno těsně před sedmou hodinou pro mě přijela mamka. Vzala jsem si s sebou i nachystanou aktovku, neboť jsem předpokládala, že potom půjdu do školy. Díky mamčině ne zrovna pomalé jízdě jsme brzy zastavily na parkovišti u parku. Už když jsem zahlédla novou fasádu nemocnice, přepadl mě špatný pocit, ale usilovně jsem se jej snažila potlačit. Když jsme v první budově odevzdaly nějaké papíry, přešly jsme do druhé, kde...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
