Kapka
Utápět se v temnotě Pomalu se probouzet Cítit prázdno v prázdnotě Myšlenky hned propouštět Lhát si o rozjasněných síních A v srdci cítit chladný led Otázku hledat v otevřených skříních Pak vymýšlet si odpověď Svůj život držet na provázku Když osud kostky hraje Prohraješ-li tuhle sázku Tvé tělo brzy skaje Jak slza osamělé dívky Když hloubku tachometrem měří Už nedoufáš v lepší zítřky Tvé tělo vodu čeří
Zakliaty jednorožec
Temným lesom beží krásne stvorenie, ktoré naháňa muž s lukom v rukách. Brodí sa za ním cez všetky snežné záveje. Po ničom netúži, len vidieť ho trpieť v mukách. Zrazu šíp z luku vystrelí, kým jednorožec uteká v popredí. Krásny tvor náhle padá k zemi, pri tom sa lesom ozývajú jeho náreky. Lovec pomaly kráča ďalej, po krvavej stope malej. Kvapky krvi sa na snehu pekne lesknú, k ranenej zveri ho krásne nesú. Odkryje kere a zbadá ho. Zranený klesá k lesnému potoku. Otočí hlavu a vidí, ako sa lovec blíži v pomalom kroku. Stíhací, z očí do očí na seba hľadia. V očiach tvora prosebné slzy sa vryli, už nemá na útek vôbec žiadne sily. Lovec zaváha a v zápätí bodne. Jednorožčia krv je jeho dielom preliata. Už je na odchode, no musí sa obzrieť. Nad mŕtvym telom je žiara...
Děvčátko a andělé
Autor: Lucie Bjolková Se svými stíny děvčátko si hraje, v hořkosti slunce její tvář taje. Šeptá si potichu, nesmí být slyšena, píseň ze zpěvníku – jediná štěstěna. Všichni padlí andělé vedle ní leží, ona jim šeptá stránky, jež oni střeží. Poslední poklad, ten oni nesmí jí vzít, a v duši rozklad, ten znamená „být“. Někdo těm andělům rozlámal křídla a ona jediná začla je vídat. Malá a nevinná spatřila moc, teď jedině děsí ji život, den a noc. Kdo to kdy spatřil, anděly na zemi, jsou jich tu stovky a všichni jsou zraněni. Jak pomoci jim, sama nevím, a tak tu sama mezi nimi sedím. Samotní, zranění, staří jak já. Bezmocní, bezcenní, tak je každý vídá. Jen já v nich našla přátele, a tak jim zpívám různé ortele. Snad znovu vzlétnou na oblohu modravou. A na mě z výšin...
Óda na dobrou náladu
Autor: Mariela Rosalie Amorfereová Žít a dávat vůli jiným, obklopovat sebe kvítím. Dobré náladě Mesiášem být, rozdávat ten vnitřní klid. Milovat či milován býti, světlem života jiným býti, jasně a krásně svítit. Rozzářit jiným celý svět. Ódu na radost všem kolem pět. Hýřit smíchem, dobrou náladou, sledovat smutné, jak se sklopenou hlavou jdou. Nenechat okolí své trápit se, zkrátka jít a zkalit se. To ujet mi muselo, Slovo se tam hodilo. Omamné snad látky jíst? To už radši obrať list. Zkrátka radost rozdávej a odradit se nenechej. Štěstí je tak krásná věc a to není pouhý...
Rozhodnutí
Přišlo to jako nápad. Nevinný nápad na uvolnění od každodenních strastí. Jenže se všechno zvrtlo a život Abigal Konperové se přetočil. Příběh o dívce, která udělala špatné rozhodnutí. Byla tma. Brzo ráno, opravdu brzy. Vstala z postele, aby se nasnídala a nerušila tím svou matku. Samozřejmě, při otevření lednice na ni vykouklo pár kusů plesnivého sýra a tvrdý rohlík. Zavřela tedy lednici a odešla pryč. Sedla si na postel a čekala. A pak, úplně znenadání, ji něco napadlo. Bylo to hrozivé, bláznivé a … Věděla, že nedělá dobře. Věděla, že toho bude litovat. I přes to se začala balit. Měla svoji školní aktovku a pár věcí. Do aktovky naházela knihu, všechny svoje úspory, které stejně moc nečinily, pár kousků oblečení a jídlo. Zavřela aktovku a přešla ke dveřím....
V hlubinách temna – 1. kapitola
Už se vám někdy stalo, že… že jste se ocitli jinde? V jiném světě? Mně ano. Možná to zní zvláštně, možná ne. Nevím. Co ale dobře vím, je, že byl podzim a studené uličky se schovávaly za popadaným listím. Chladné pouliční lampy svítily mihotavým světlem a alespoň trochu rozrážely neprůstřelnou tmu. Ulice zely prázdnotou, jen čas od času zafoukal vítr a rozfoukal zametené kupy listí do všech stran. To vše jsem viděla. Seděla jsem na lavičce a znova si v hlavě probírala dnešní události. Přála jsem si zmizet ze světa. Kolikrát jsem matce říkala, aby do zdejšího lesa nechodila? Nyní v ruce svírám zmuchlaný leták s její fotkou. „Olívie Brooksová,“ čtu si, „byla naposledy viděna na cestě do zdejšího lesíka, od té doby pohřešována. Vyhlášeno pátrání.“ Nebylo to poprvé,...
Strašidelný pokoj
Přišla jsem domů, Tam je jedna místnost, Před oknem pár stromů, Nikde žádná lidskost. Nemá žádný nábytek, Po člověku ani stopy, Dokonce ani dobytek Tu pro žití nemá vlohy. Poslední, co zbylo tady, Jsou louže na zemi A tvou budoucí návštěvou Budou do červené zbarveny.
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
