Děvčátko a andělé

Autor: Lucie Bjolková

Se svými stíny děvčátko si hraje,
v hořkosti slunce její tvář taje.
Šeptá si potichu, nesmí být slyšena,
píseň ze zpěvníku – jediná štěstěna.

Všichni padlí andělé vedle ní leží,
ona jim šeptá stránky, jež oni střeží.
Poslední poklad, ten oni nesmí jí vzít,
a v duši rozklad, ten znamená „být“.

Někdo těm andělům rozlámal křídla
a ona jediná začla je vídat.
Malá a nevinná spatřila moc,
teď jedině děsí ji život, den a noc.

Kdo to kdy spatřil, anděly na zemi,
jsou jich tu stovky a všichni jsou zraněni.
Jak pomoci jim, sama nevím,
a tak tu sama mezi nimi sedím.

Samotní, zranění, staří jak já.
Bezmocní, bezcenní, tak je každý vídá.
Jen já v nich našla přátele,
a tak jim zpívám různé ortele.

Snad znovu vzlétnou
na oblohu modravou.
A na mě z výšin
třeba i dohlédnou.