Podzimní víla
Druhé kolo ulovených bobříků otvírá slečna Cesmína Hardy spolu s bobříkem veršů. -*- U staré vrby víla tančí, sukýnku má z barevného listí, její smích přináší lidem štěstí, všechno jednou skončí. Příroda se ke spánku uloží, ranní mlhy kraj zahalí, keře se do listí zabalí, podzimní rituály se slouží. Víla kaštan sebere, v dlani ho tiše sevře, srdce životu otevře, tajemství se ven dere. Žalud do země zasadí, síla přírody meze nezná, v maličkostech ji pozná, překážky ničemu nevadí. Chlad se nad vrbou rozpíná, po větvi veverka poskakuje, přírodní cyklus se opakuje, víla pod závojem listí...
Vzpomínky na zimu
Posledním lovcem prvního kola je slečna Cesmína Hardy, která úspěšně ulovila bobříka sta chvil. -*- Za okny poletovaly sněhové vločky a krajina se halila do bílého hávu. Kluci se navzájem koulovali narychlo dělanými sněhovými koulemi a děvčata zkoušela bruslit na zamrzlém rybníku. Všechny se toužily stát slavnými krasobruslařkami, ale zatím se stěží udržela na nohou. Pes běhal okolo a chtěl si hrát, ale děti se radovaly z čerstvě napadaného sněhu. K večeru se přesunuly na kopec a sjížděly jej, jak se jen dalo. Někdo měl sáňky, jiný zkoušel tatínkovu lopatu a někteří chlapci jezdili na kabátech. Všechny děti byly mokré, ale šťastné. Pak už běžely domů. Ano, přesně takové vzpomínky mám na zimu z...
Sněhuláci šťastní i vyděšení
I slečna Klotylda Malíková se dala do lovu bobříka sta chvil. -*- „No tak, Eli, pojď už domů,“ ozval se krajinou hlas. „Nesmíš zůstat venku, když padne tma!“ Vždyť už skoro jdu, chtělo se jí zavolat, neřekla ale nic. Příliš se zaměstnávala úpravou úsměvu na tváři svého nového sněhuláka. Nebylo to tak dlouho, kdy se nedaleko objevil sněhulák se strašně vyděšeným výrazem. Eli netušila, kdo ho postavil nebo proč mu dal takový výraz, navíc maminka vůbec nechtěla, aby k němu chodila blíž. Tak se Eli alespoň rozhodla, že ona bude své sněhuláky stavět patřičně šťastné a spokojené. Proto si teď dávala s doladěním úsměvu tak záležet. Jak už to bývá, když se někdo opravdu zabere do svého úkolu, snadno přestane sledovat svět okolo. Bohužel i tehdy, když je v tom světě tma...
Zatoulaný
Poslední z řady tajných lovců, jehož identitu budeme strážit, se rozhodl ulovit jako prvního bobříka sta chvil. -*- Bylo bílé pochmurné ráno a za okny poletovaly sněhové vločky. S nechutí vstala z vyhřáté postele a postavila vodu na čaj. Povzdechla si. Už to bylo několik dní, co odešel. Přesto jako každé ráno nalila mléko do připravené mističky a položila ji na zem. Mezitím si utřela slzu, která jí stékala po tváři. Copak asi dělá? A proč vlastně odešel? Hlavou se jí honila spousta myšlenek. Oblékla si svůj kabát a vykročila směrem do sněhové vánice. Ve stejném okamžiku se ozvalo zamňoukání. Přece ses vrátil! U dveří se choulila zmrzlá chlupatá kulička. Usmála se a láskyplně jej vzala do...
Když jde malý bobr spát
K lovu bobříka ponaučení se přidala naše duší společnice Marguerita Laux. -*- Sešli se čtyři bobři a nevěděli, co s večerem. „Hele, zkusíme vyvolat duchy!“ pronesl první bobr. „Duchy? Vždyť to je blbost, ti neexistují!“ pronesl druhý. „To nevadí, zeptáme se, jak umřel a co by na tom změnil,“ nadšeně řekl třetí. Čtvrtý mlčel a už dopředu se bál. Bobři začali hledat informace, jak se správně vyvolávají duchové a ten jeden, co se bál, ten poslední, přemýšlel, jakého mrtvého bobra zná a byl to za života dobrák. Přeci jen jistota je jistota, přece nevyvoláte vraha všech vrahů. „Vyvoláme bobra Holiče!“ vykřikl první bobr a oči mu svítily nadšením. „Co blázníš, jen toho prosím ne, vždyť co když nás všechny oholí!“ zděšeně vykulil oči čtvrtý bobr a litoval, že neřekl...
O sněhové vločce
Bobřík sta chvil se poslední den lovu nezastavil a jeho dalším úspěšným lovcem se stal pan James Kelly Johnson. -*- Stříbrné sněhové vločky se pomalu snáší z oblohy. Pokrývají krajinu nádherným bílým kobercem, vrstvou třpytící se jako brilianty. Rodí se vysoko nad zemí uprostřed zimních oblaků a pak se snáší k zemi. A přesně tak se zrodila i naše Vločka. Slétla z oblaků a pohlédla na pohádkovou bílou krajinu pod sebou. Zaradovala se a plná radosti se začala točit v elegantních piruetách dolů k zemi. Prolétala kolem ostatních vloček a uctivě je zdravila, točily se jedna vedle druhé a ve společném tanci slétaly nad koruny stromů a pak dolů k zemi, kde se v něžném dopadu připojily ke svým družkám na zemi. Mezitím se na nebi nad nimi zrodila další, tak trochu...
Domek u jezera
Na své si poprvé přišel i bobřík velkých citů. Slečna Maya Prinz pro něj sepsala příběh, při kterém zaplesá nejedno srdce. -*- Adelaide zasunula meč do pochvy a úlevně vydechla. Ve tváři měla únavu, ale spokojeně se usmívala. „A je po něm,“ prohlásila spokojeně, očima sledovala velké zvíře, které ještě před pár hodinami terorizovalo okolí. Tedy, zvíře… to nebylo docela přesné. Třetí oko na čele zmutovaného divočáka sebou ještě cukalo. „Pěkně ses na něm vyřídila,“ zasmál jsem se. Pokaždé, když se podobným způsobem pustila do boje, trochu mě děsila. Ale jen trochu. Prohrábla si vlasy, aby se jí propocené prameny odlepily od krku. „No jo. Lov mi chyběl,“ přiznala. Vážně tomu bylo pár týdnů, co se nedostala z města. Oba jsme byli členové cechu šermířů, ale Adelaide...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
