Zapadá měsíc

Krátká báseň z pera slečny Phillips je tu pro vás. -*- Za černé lesy zapadá měsíc ach, kdepak že jsi, proč nemám tě víc. Zapadá Měsíc, už bude ráno, už nehledám nic, je vystaráno. Za modré hory tam někam v dáli, za ranní zory mlha se valí. Tam někam v dáli pro Tebe zajdu, oba jsme lhali, nechtěli pravdu. Za černé lesy zapadá Měsíc ach, kdepak že jsi, víc nechci...

Voják

Pro svého dalšího bobříka se slečna Rogerina rozhodla pokračovat v příběhu Vzpomínáš… -*- Unaveně jsem se podíval na monitor počítače. Šest hodin. Povzdechl jsem si. Ještě hodinu tu musím vydržet. Pak konečně zavřu, uklidím a půjdu domů. Zatočil jsem se na kolečkové židli, vzal si do ruky rozečtenou knihu a dal se do čtení. Jmenuji se Martin O’Donoughe a v knihovně pracuji už dobrých deset let – co skončila válka. Odešel jsem z armády, nedokázal jsem už dál zabíjet – stalo se tam něco, co jsem nedokázal vzít, nedokázal se přes to dostat. Jsem gay – hrdě to přiznávám. Na bojišti jsem ale musel zabít svého přítele, protože jsme ve válce stáli proti sobě. Vždycky jsem myslel, že bránit ve válce svůj lid je ta nejvyšší pocta. Od toho dne...

Protože bagr

I v soutěžích kolegů se objeví krásná dílka, která si zaslouží vydat v naší čítárně. Drabble slečny Daffodily je toho příkladem. -*- Žila byla jedna dívka, která se jmenovala Kopretinka. Žila uprostřed lesů, daleko od hluku mudlů, které zrovna moc nemusela. Seděla na verandě své malé chaloupky a poklidně popíjela kakao, když v tom vyrazil pták sedící na blízkém stromě dost ohavný zvuk. Ne, počkat, to nebyl pták, ale. Merline, vždyť to je nějaký mudla! Jak se proboha dostal až sem, k její zapomenuté chaloupce? Proč by někdo chodil do takových klidných, tichých hlubin, které jsou jen její? No proč? Protože… Bagr! Jasně, zamyslela se Kopretinka, vytáhla hůlku a ze zmateného mudly udělala malý, maličkatý bagr. Bagry měla ráda. Mudly moc...

Tak ať nemáš průšvih

Další báseň z pera slečny Tery Poe je tu pro vás. A vy můžete hádat, o kom psala tentokrát. -*- Chodí tiše, sleduje tě, dost možná zná i tvé jméno, kožich hrubý na svém hřbetě všechno je jí dovoleno. Všechno vidí, slyší, co se šustne vůkol. Zlo jí z očí čiší, je to její úkol. Nepije a nejí, odskočit si nemusí, hrad je jenom její, zhatí všechny pokusy. Ať jdeš v noci nebo ve dne nebuď tolik udiven, vždycky před tebe si sedne obraz její oživen. Ví kam jdeš a zná tvé kroky. Přihlas se už, no tak! pracuje tu dlouhé roky, pánem jejím –...

Vzpomínáš

S bobříkem velkých citů gratulujeme slečně Rogerině k úspěšnému ulovení dalšího bobříka. -*- Odtrhli nás od sebe, jakoby jedno tělo rozdělili vedví. Postavili nás každého na opačnou stranu, oblékli nám barvy, které jdou proti sobě. K čemu je láska, ptám se? K čemu je láska, když svět ji chce zničit? Protože chce. Ne. Není to svět. Jsou to lidé. Svět, život nás dal dohromady, lidé nás rozdělují. Ale já budu bojovat. Ne tady na frontě, proti tvým, jako ty proti mým. Já budu bojovat za nás. A alespoň pohled na slunce, když bude ráno vycházet a k večeru se zas ztrácet, mi připomene tvé zlaté vlasy. Pamatuji, když jsme leželi přitulení k sobě a já vdechoval vůni těch vlasů. Ta vzpomínka mě tu drží při životě. John P. S. Vzpomínáš? K čemu je láska? Je pro lidi, aby...

Návštěvní místnost

Mezi novými studenty se objevila další autorka – slečna Tery Poe, která v básni sepsala o svém nástupu do hradu, respektive čekání na možnost k nám vstoupit.  -*- Sedím, občas protáhnu si nohy. Hodiny tak pomalu plynou. Přemýšlím, k čemu mám tak vlohy, zvolit si tu, a nebo jinou? Sedím, občas projdu se kolem. Čas snad zamrzl dočista. V mysli nabírám tisíců forem, začínám být nejistá. V tom oznámení spatřím, o otevření paláce, a hned jak paní múzu zvětřím, pustím se do práce. Vytvořím esej jedna radost v příjemném srpnovém večeru, dopíši větu, tečku, a dost, posílám sovu k severu. A pak čekám zase, mlčky na své pozvání, až si před hradem na terase obličej složím do dlaní. Sedím tak, ale jenom chvilku, za moment zas vstávám neposedně,...

Šedesátá druhá kapka rosy

* Prázdniny končí Slunce tu ale zůstává Pojďme se koupat