Příběhy světa Tam: Adrianet
Čeho všeho jsme schopni pro ty, které milujeme? Světem Tam zmítá chaos. Magie vybuchuje, znetvořuje své hostitele, a démoni jej berou útokem. Lidé se bouří proti novým nařízením, které omezují kouzla i je samotné. Rebelové jsou všude. A proti nim jedna dívka, která je chtě nechtě musí zastavit. * Vysíleně jsem se šourala hradní chodbou. Nohy se motaly únavou jedna přes druhou. Meč mi těžkl v ruce a špička hlasitě skřípala o podlahu, jak jsem ho táhla za sebou. Velké dubové dveře na konci chodby se pořád zdály tak daleko. Sotva jsem si uvědomovala ozvěnu spěšných kroků. Přibližovaly se. Neměla jsem sílu se ohlédnout. Zjistit, kdo ke mně tak pospíchá. Možná se přišel pomstít. Konečně. Zastavila jsem se v půlce cesty. Polkla a naslouchala tlukotu svého srdce. Jen na...
Netvor a princezna – část pátá: Linette 2/2
IV Zůstala jsem jako přimrazena a překvapením jsem zapomněla zavřít ústa. Co mi to právě řekl? Nemáš ráda šlechtice, a přitom jsi s jedním z nich odešla. Dívala jsem se na něj a snažila se v jeho slovech odhalit ten vtip, ale neobjevila jsem ho. „Cože?“ Tak dobře. Nic hloupějšího jsem asi říct nemohla, ale nic lepšího mě nenapadlo. Na okamžik se pobaveně uchechtl. „Slyšelas někdy… o knížeti z Trinidadu?“ zeptal se. „Ne příliš. Zemřel společně se svojí ženou. Zabilo je nějaké zvíře v lese, a protože neměli potomka, knížectví bez knížete brzy zaniklo…“ Vtom jsem si uvědomila pravdu. „Žádné zvíře je nezabilo, viď? Ty jsi trinidadský kníže.“ Přikývl. „Ale… tvá žena? Tys ji…?“ „Svatá Panno! Ne!“ ohradil se hned. „Samozřejmě, že jsem ji nezabil! Já… Ona…“ Chtěl něco...
Netvor a princezna – část pátá: Linette 1/2
I Normální je to poslední slovo, které mě vystihuje. Jeho hlas jsem slyšela ve své hlavě ještě dlouho potom, co domluvil. Potajmu jsem ho pozorovala. Šel vedle mne a dával si pozor na to, aby mě nespustil z očí. Viděla jsem, jak se snaží působit uvolněně, ale přitom byl napnutý jako struna. Myslím, že poslouchal, jestli za námi nikdo nejde. I když to byl pořád napůl člověk, byla jsem si jistá, že má citlivější sluch, zrak a možná i čich než já nebo kdokoliv jiný. Byl také rychlejší a silnější než člověk. Věděla jsem od něj, že se takhle nenarodil, to jsem pochopila. Nezmínil se ale sám o tom, jak se mu to stalo, a já se ho na to ptát nechtěla. Byla jsem si jistá, že kdyby o tom chtěl mluvit, tak bude, a že kdybych na něj tlačila, ničeho bych nedosáhla. Neměla...
Netvor a princezna – část čtvrtá: Sebastian 2/2
V Vydali jsme se urychleně na cestu. Měl jsem trochu strach, aby nás nedostihli. Byl jsem rád, že se Linette neptala, kam máme namířeno, protože jsem o tom sám neměl ani tušení. Vlastně, nejen, že se neptala. Mlčela úplně, a já tak měl čas přemýšlet. Je to pravda. Kam ji vezmu? Kam s ní půjdu? Budeme se vláčet lesy tak dlouho, dokud si neřekne, že už se jí chce zpátky domů? To byla trochu hloupá představa. Mohl bych jí vzít tam. Kdybych tam trochu poklidil… Pořád je to tam docela obyvatelné. Bude to dobré útočiště. Nikdo tam nechodí. Aspoň myslím. Co by tam kdo hledal? Ani královské stráže nenapadne, že zrovna tam by se skrývala uprchlá princezna. Budeme tam v bezpečí do té doby, než se bude chtít vrátit. A když si dám pozor na jazyk, ani se nedozví, že to...
Netvor a princezna – část čtvrtá: Sebastian 1/2
I Fascinovala mě. Byla tak jiná než všichni ti, které jsem v poslední době poznal, i když jen zpovzdálí. Člověk by možná řekl, že když jsem s těmi ostatními nepromluvil, nemohu vědět, jací jsou. Jak by mě přijali. Ale já s nimi ani mluvit nepotřeboval. Už na první pohled byli plní předsudků, plní svých nezlomných názorů na svět a vše v něm. Kdyby viděli cokoliv, co se trochu vychyluje z normálu, byl by z toho oheň na střeše. Ale u ní ne. Od první chvíle, co jsem ji zahlédl, věděl jsem, že není stejná. Ona toužila po něčem neobyčejném. Po něčem, u čeho netuší, co od toho může čekat. Toužila po nějakém oživení svých všedních dnů. II Když jsme našli bezpečné místo, nechal jsem ji v klidu usnout. Nebylo to asi úplně nejpohodlnější, spát na mechu mezi kořeny stromů,...
Booth – část 2.
„Neotvírej. Prosím. Teď ne,“ zaškemral Ethan. Jako kdyby to bylo potřeba. Splnila bych mu jakékoli přání. Ale klepání se ozývalo dál. „Jen chvilku,“ zašeptala jsem mu do ucha a s příslibem věcí budoucích odešla otevřít příchozím. Tak jsem taky udělala. Už vzápětí jsem toho měla hluboce litovat. „Sakra.“ Proč jsem si raději uši nevyškrábala! Při pohledu na ty dva mi doslova ztuhla všechna krev v žilách. Sotva jsem se zmohla na krátké zvolání: „Zlatko!“ Ethan mě znal dokonale. Od každé malinké pihy až po nervózní protáčení snubním prstýnkem. Proto velmi rychle pochopil, že manželské radovánky musejí počkat, a začal se urychleně oblékat. Ale tu naprostou paniku v mém přiškrceném hlase by rozpoznal každý. Ano. Dokonce i naprostý sociopat. Třeba jako tady Darius. Ten...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
