Víra
Proč je mi tak těžké mlčení, když vím, že na mě čekáš v tichu? Já mám strach z toho kroku a stále hledám nějaké rozptýlení, Chci mít v Tobě oporu, ale nemám kde se chytnout. Čekáš na mou projevenou důvěru, potom prý mi schody do nebe dáš! Chci Tě vroucně milovat, ale kde mám ten plamen roznítit? Když jenom temná a chladná jeskyně jsem a Ty mi nabízíš ten lásky cit, který já neumím uchopit? Dej mi nejdřív ruce, abych jimi lásku mohla brát! Dej mi také oči, Abych se do Tvé krásy mohla stále dívat a netrpět tou touhou mít Tě víc, a přitom ve své ubohosti nemoci dělat nic!
Přístav zapomenutých přání
Loď snů proplouvá tichou nocí, do dávného přístavu míří. Do zapomenutých míst se vrací, ke spícím přáním se blíží. Kdysi dávno tady kotvívala, v těchto hlubinách dříve snila. Tady v dětství se usmívala, v hlubinách snů šťastná byla. S jednorožcem v oblacích závodila, toužila po těle mořských víl. V kouzelné lesní chaloupce žila, v srdci měla vyrovnaný mír. Vzpomínání je bolestivé… Zářivé dětství zapadalo, přístav se utápěl v samotě. A každé přání náhle stálo v zapomenuté temnotě. Víly se náhle proměnily v pouhé neexistující bytosti. Polapily ji módní síly, zmizely upřímné radosti. Nechtěla už s jednorožcem závoditi, nepřála si být mořskou pannou. Přání v chaloupce na kraji lesa žíti se stalo vzpomínkou neznámou. Přání vrátit se zpět je živé… Dávný...
Zeď
Jak dlouho trvá postavit si zeď z posměšků, nedůvěry a tvrdých slov? Snad celý život, či několik let? A je to útěk, anebo lov? Schovat se za maskou lhostejnosti, odstoupit do stínu veškerého dění. Vyvěsit transparent: „Sem nechoďte, tady nikdo není.“ Tak bych se chtěla ztratit v temnotách a nemít tělo, nemít strach. Vězení z drátu s ostny, co hluboko v srdci zaryté rozbíjí na střepy touhy a sny ukryté. Mít tak odvahu do ruky ostrý vzít meč a vyzvat vše, co protiví se, na zteč a sekat a bodat až stříká krev a rudou tmu před očima mít a vědět, že zemřu. Ta trhlina ve zdi, že neměla být. Jak dlouho trvá postavit si zeď? A jak málo stačí, aby se rozbila… Nezvyklé slůvko, hřejivý dotek a hradba dřív mohutná jak nikdy by nebyla. A najednou zase je tu...
Růže
Nesu Ti růže, lásko má! Ta, co růže pěstovala, slzama je zalévala, o trny se popíchala. Vždy nám kvete ve štěstí kousek cizí bolesti. Nesu ti růže, lásko má! Sedni si ke mně, lásko má. Lavice z dubu řezaná je tvrdá ruka podaná a ubrus, modré vyšívání, je pohlazení dívčích dlaní! Tisíc očí vyhaslých hoří nyní v mých a tvých. Sedni si ke mně, lásko má! Tak prudce voní jarní tma, obejmi mě teď, lásko má. Ty, které dřív jsi objímala, jsi zanedlouho zrazovala, jak jiné zradíš možná mne v tom proudu, který věčně plyne a v kterém spojeni jsme s všemi, tak jako krůpěj s krůpějemi. Tak prudce voní jarní tma, obejmi mě teď, lásko...
Visatec
Seděl pod vrbou, tiše lkal pro to, co kdysi udělal, v dobré víře se zamiloval, jenže pak do vojska narukoval, za kopcem a za řekou, na bojovém poli, přijde o pár kamarádů, bolí srdce, bolí, k domovu stále však upíná naději, a tak, když ve válce více ho nechtějí, vrací se za svojí láskou života, kterou však zdobí jen k sexu ochota, a když ji v posteli s jiným spatřil, hlavu svěsil a meč tasil, za její smrt chce zaplatit, životem svým chce vraždu odplatit, zaduní hrom a nebe se se zemí smísí, na vrbě nakonec mrtvý chlap visí.
Život
Život, to víno hořké, víno trpké, co mezi prsty protéká, naplno vychutnávat má se, krátký je život člověka. Dítě, to hříbě mladé, hříbě hravé, rychle chce za sebou vše mít a přes všechen spěch zapomíná, že život má se hlavně žít. Smrt, ta dáma v černém, dáma temná, co návštěvu svou nehlásí, každého, koho chce, si vezme, svíčku života uhasí. Čas, ten běžec rychlý, neúnavný, spěchá jen vpřed a nikdy zpět, tak neztrácej jej ohlížením, života brzy zvadne květ.
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
