Pro něj
Kreslím si srdíčka a do nich tvoje jméno. Vím, že nic nezmůžu, ale je mi to jedno. Ty zatím užíváš si života, té krásné věci. Mezitím mě ovládla samota, již není mi pomoci. Vlastně skoro nevíš, kdo jsem. Já však naivní děvče byla vždy a ty mým snem. O dívce jiné sníš si ty, krásné, spanilé a rozkošné. Já zatím upadám do temnoty. Jednou za čas řekneš mi „Ahoj.“, za to jsem ti vděčná, však v mé hlavě probíhá boj. Dál verše psát nemohu, promiň mi to, jelikož mi není hodno psát o bohu.
První den ve škole
V pátek hned po ránu, sova přinesla mi zprávu. Do školy jsem se dostala, radostí jsem hopsala. Na nákup jsem letěla, rozpadlé šaty koupila. Peněz mi zbylo drobátko na kouzelné párátko. Pan Ollivander se jen mih, jaký já jsem měla švih. Teď párátkem nemávám, o okolí se obávám. Dočkám si teď času, jako husa klasu. Jak se kouzlit naučím, bezpečí všem zaručím.
O kohoutkovi
Žil jeden malý kohoutek, vedle sebe měl pramínek, ze kterého pil pouze on. Okolo něho lítal stále velký mol, kohoutek si to nenechal líbit a mola vyhodil. Mol se na kohoutka obrátil a promluvil: „Kohoutku, co jsem ti udělal?“ Kohoutek pouze zakokrhal: „Otravoval jsi mě, dokonce i v mém domě. „Ale já, velký mol, měl jsem mnoho mnoho kol, až jednoho dne mi vše vzali a mě, nebohého mola, vyhodili.“ A tak to všechno bylo, i kohoutka to rozbrečelo, a tak ho kohoutek nechal bydlet ve svém domě a létat ve svém okně.
Zlomené srdce
Co kdybych tě vzal za ruku a řek ti: „Mám tě rád.“ Mé city jsou již v rozpuku, nechci být jen tvůj kamarád. Řekl chlapec dívce, když jí zpříma hleděl do očí. Ona se podobala překrásné kytce, která neroste ani v zámoří. „A co když já tebe ne? Co když k tobě nic necítím?“ Prohlédla si je. „Ale doufám, že brzy pocítím.“ „Já doufám, že své city k tobě ztratím,“ po tvářích mu stekly slzy. „A najdu smysl žíti zatím, ale svůj život chci ukončiti brzy.“ A tak chlapec pravil a odešel. Smutně svůj život trávil, přesto on přes kameny neběžel. Dívka tam tak smutně stále, s hlavou plnou myšlenek. V srdci tíhu světa nesla, v životě plném...
Epos o malém slůněti
Veršovaný příběh o malém slůněti, které se vydalo do Řecka pro fíky. Malé slůně z Afriky dostalo chuť na fíky. Posedlé je slepou touhou vydat se na cestu dlouhou, tak rozhodlo se vyrazit, do Řecka pěšky dorazit. Mamka mu na cestu dala buchty, které zavázala do prostěradla bílého, rance tak pěkně velkého, že nemusel nikde stavět, žíznit či moc hladovět. Tak vyšel z deštných pralesů, přes hory, země poklesů, viděl pouště i jezera, ve vzdělání mezera velikosti velké krychle zaplněna byla rychle. Po měsíčním putování zaslechl moře šplouchání, konečně se k němu dostal, už tak by se hrdinou stal, ale on se vrhl do vln, odvahy a nadšení pln. Tři dny plaval bez přestávky, pak zahlédl prutů splávky, to byli řečtí rybáři stojící v sluneční záři, západ slunce v Řecku kvetl,...
O holčičce Aničce a její milované babičce
Byla jedna holčička, ta se jmenovala Anička. A ta Anička měla v nedalekém městečku svoji milovanou babičku a také svou husičku Haničku. Měla tam pak spoustu zvířat a taky spoustu svých kuřat. A ta malá kuřata měla peříčka kulatá. Kuřata jednoho dne zmizela a pak se už neobjevila. Ale jednoho dne se Anička i její milovaná babička vydaly na konec městečka, kde se objevila zlá kouzelná babička. Ta zlá babička její kuřata držela, ale Anička ji porazila, a tak svá kuřata získala a zlou babičku porazila.
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
