Ples starého obutí
Další báseň z pera slečny Wines je tu pro vás. -*- Na našem dvoře pár starých bot divadlo hraje loutkové. Oděné spoře do rytmu not Tančí jak z báje králové. Netopýr tleská jak komteska kremrolí potěšena. Se sladkou úklonou, ta obuv s dobrými mravy zamává s oponou a loučí se s davy. – – – (Kdo snědl všechny kremrole?!)
Snění
Báseň o lásce, snech a temnotě z pera Morigan Starlight. -*- Ach jak krásné to je, býti zamilován v tento překrásný den. Pod září měsíce a hvězd, kde láska nachází svou oběť. Neboť je to právě láska, která vás dokáže přimět koukat na hvězdy a přát si šťastný konec. Ovšem ne všichni můžeme mít šťastný konec, a tak opět končíme s hlavou vzhůru k obloze, přejíci si ať bolest v našem zlomeném srdci ustane. Ale žádný konec není opravdu konec, a žádné zlomené srdce nezůstane na vždy zlomeným. Proto říkám nikdy nepřestávejte snít, protože nevíte kam vás sny můžou...
Z úcty k tradici
Druhá báseň z pera slečny Olivie je tu pro vás. -*- Tohle ráno voní po posledním sněhu a kávě a ani dnes nezapomínáš na něhu, tak hravě uzmeš mi peřinu – jediným hmatem – pak vyplatíš mě vrbovým prutem, prý z úcty k tradici. Tradiční ženy nekřičí, jen chtějí básničku tu o pravou o jaru, slepičce a vajíčku. Tak recituješ s úsměvem já si říkám „Čert to vem…“ Stejně ti trochu pohrozím, líbnu tě lehce, pak vstanu, ač k smrti se mi nechce. A ještě v pyžamu, nečesané vlasy dám ti onu kraslici, zástupkyni krásy. Opět, z úcty k tradici, vyrážíš na cestu, já zase k řasence, civilizačnímu gestu. A v té kraslici, jako bych se celá dala prázdná uvnitř, navrch gala. Křehká, křehká...
Popelkám
Čítárna má tu čest představit vám novou autorku – slečnu Olivii Wines – která se rozhodla podělit se s vámi o své básně. První z nich si můžete přečíst níže. -*-Sliby jsou těžké a těžce se nosí jako boty co nesedí a tak tlačí. A sundat nelze je, (ach nejde!) Tak čekáme, co z toho vzejde. A na ty boty nazouváme další a divíme se, že špatně se tančí. Prsty jak baletky do krve – nemohli jsme to splnit – tehdy poprvé? A ty promlčené přísahy – kolik by stálo odvahy vzpomenou si na všechny! A možná proto – slečny diví se – že nesedí jim Popelčiny...
Nihilistická
Mezi díly k vydání se objevila i báseň od anonymního autora, která nutí k zamyšlení… -*- Odplavat, rozpustit se, zmizet pryč, daleko, do nikam a všude nebýt, nedýchat, nevnímat únavu, smutek a tu nudu a otrávenost ze sebe sama tak nudně nudná dospělá jak ten nejdelší sen a ne a ne se z něj probudit až to bolí, ta snaha o pocit že ještě žiju, o procitnutí a nikdy, už neusnout protože kdo mě probudí příště?
Klíčovou dírkou
Naposledy se podívejme se slečnou Talia klíčovou dírkou a užijme si poslední jarní báseň. -*- Taky už čekáte, kdepak to jaro je, a dřímá ve vás, kapička naděje, že sníh nás opustil, a že už nebude, možná tak na horách, chvíli si pobude. I já se dívám, jaro vyhlížím, pupeny na stromech, s láskou si prohlížím. Pohladím sněženku, narcis i macešku, nic proti zimě, to je jen ke dnešku. Že nejde dočkat se, zpívat se touží, všichni to cítí, jak jaro krouží, všemi směry, a všude okolo, na řadu přichází pro jaro sólo. A ptáci ve větvích, nádherně zpívají, létají kolem, hnízdečka stavějí. Do hnízd pak nakladou, vajíčka malá, a u nich ptačí, maminka zůstala. V zahradách, na loukách, všude to kvete, barvy i vůně, všude tu najdete. S úsměvem milým, vítáme jaro, kéž by tu...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
