6. kapitola
Oheň v krbu pomalu dohasínal. Od chvíle, kdy jsem jej nakrmila posledním kouskem roztrhaného papíru, uplynul již drahný čas. Seděla jsem a pozorovala odcházející vzpomínky. Písmo, které mi bylo tak blízké, vzal oheň stejně rychle, jako mi osud vzal štěstí. Všechny ty dopisy, psané na poslední chvíli, když musel rychle odejít, ty vzkazy plné růžových slov, byly pryč. Seděla jsem na pohovce, opět bílá, jako upír. Pod očima stejné fialové kruhy, jako by se tento týden nic nestalo. Ale moje duše byla slepená. Objevily se praskliny, ale Kasovo lepidlo drželo pevně. Cítila jsem jeho objetí, i když tu nebyl. Možná o tom právě mluvil, než umřel. To, že mě nikdy neopustí. A proto moje přísaha platí, než umřu v čas, který mi byl vybrán. Tehdy jsem to nechápala. Ale dnes,...
5. kapitola
V pátek, týden po našem setkání, jsme poprvé spali odděleně poté, co začal táta ráno zase rozhrnovat záclony. Ale já už neležela shrbená a neobjímala jsem si svá kolena, abych zmenšila tu bolestnou díru na hrudníku, jejíž okraje pálily jako pepřový sprej v očích. Už jsem nescházela apaticky schody, ale sbíhala jsem je, abych byla venku co nejdříve. Jedla jsem celé snídaně a smála jsem se na celou rodinu, která z toho byla značně v rozpacích. Asi si mysleli, že jsem začala brát drogy. Do koupelny jsem si chodila čistit zuby, bez svých upířích sklonů. Jizvy se mi hojily, stejně jako se hojily mé jizvy na duši, které jsem nastřádala během let samoty. Už jsem se necítila jako lego, které malé děcko rozházelo po pokoji. Už jsem byla postavený jeřáb z lega a jistá...
4. kapitola
„Co to bylo?“ ptala jsem se udýchaně, když se naše tváře rozdělily z jedné na dvě. Můj dech byl přerývaný a jeho taky – dýchali jsme si navzájem do obličeje, jak jsme byli blízko. „To byl polibek, copak jsi nikdy..?“ Zatajila jsem dech a cítila jsem růž, jak se rozlévala po mých tvářích. „Ne,“ se zvláštním knedlíkem v hrudi, který mne tlačil a nabádal mne k opatrnosti, jsem mu položila vlhkou dlaň na rameno. Byl tam. Opravdu byl hmotný. Nebyl halucinace. „Nikdy jsem nebyla tak blízko,“ hlas se mi vzrušeně třásl. Možná jsou tyto věty otřepané, ale neexistuje jiný způsob, jak bych nyní dokázala vyjádřit své tehdejší pocity. Kas mi připadal jako… jako světlo. Ale ne to ostré světlo, které mne tehdá po ránu...
3. kapitola
Moje idey byly krásné. Dostanu dobrou známku, potěším tatínka, potěším upíra v hloubi mé duše. Všichni budou potěšení a já na sebe budu moct bejt hrdá, že jsem přežila školní rok. Celá rodina by se sešla a jako každý rok by mě chválili, nad dortem, vysvědčením a nad obálkami, skrývajícími modré bankovky, které jsem nežádala. Nic jsem od své rodiny už nečekala, ale když se mi něco opravdu povedlo, upír neměl žízeň a necítil se sám natolik, aby si musel jít hrát sám se sebou. I když to zní úchylně. Všichni bychom byli spokojení. Rodiče by mě poplácali po zádech a pochválili by mě.. kéž by. Odpovědi na zákeřné otázky jsem vyhledávala ve své zmuchlané mysli stále zpomaleněji a zpomaleněji. Pořád jsem musela myslet na to, co se stane, pokud to nedám. A taky jsem...
2. kapitola
Všechno se odvíjelo rychle. Každé ráno jsem vstala a každou noc jsem se snažila usnout. Často se mi to ale podařilo až druhý den, takže fialové kruhy zesilovaly a zesilovaly. Každou minutou jsem přemýšlela, jestli budu mít jednou obličej celý fialový. Opravdu jsem se asi stávala upírem, ta myšlenka mi utkvěla v hlavě. Znělo by to skvěle: Kateřina, krvelačná upírka. Střezte se! Zahihňala jsem se kapce krve, která mi ze šátku prosákla a začala stékat k ukazováčku mé levé ruky. Zasněně jsem ji sledovala ze sedu na mé posteli. Prodírala si cestičku skrz umělé brázdy, které jsem vytvořila asi před měsícem. Zaujatě jsem se jí dotkla a, kupodivu, ona se ani nehnula. Zvláštní, zasychala rychle, jako beton. Zatřepala jsem hlavou, svoje tajemství jsem schovala, aby ho...
1. kapitola
Vždycky jsem měla nač se upínat. Nadšení pro studium a práci mne drželo vždy nad vodou. Ale… něco se změnilo. Mám krásný život. Nikdo mi neubližuje, nikdo v rodině nepije a ani se nerozvádí. Ve škole to jde i bez přátel. Něco je ale jinak. To já jsem se změnila. Ležela jsem na posteli, jako každé ráno. Oči se mi nechtěly otevřít, a když jsem konečně dokázala odlepit od sebe postupně obě víčka, do zorniček mne bolestně bodlo ostré světlo z otevřených oken. Kdo mi roztáhl záclony? Zase táta? To dělával pořád. Byla jsem rozplácnutá na posteli a užívala si chvíle ticha a on si vkráčel, vrhl hysterický obličej na má kolena, která jsem si svíjela k hrudníku, a znovu mi roztáhl záclony, jako by mi reálné světlo dokázalo vrátit světlo do mé duše. Cha. Omyl. Tyhle...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
