Jak na narkomana | SubSalix

Jak na narkomana III.

Vešla jsem do svého pokoje. Připadalo mi, jako bych ho neviděla věky. Tedy – spíš to asi bylo tím, že jsem si přesně tohle přála. Zmizet odsud byl můj sen už od dětství. Zdálo se mi, jako by se ty stěny přibližovaly a pod postelí jsem měla jakýsi hmyz, který vyletěl vždycky ráno a večer. Nikdy jindy. Tedy ano, ale ne v tak velkém množství. Stejně tak jsem ráno a večer měla největší tiky, takže se mi opravdu špatně usínalo a fakt, že otec zase zašel tak daleko, mi s usínáním také moc nepomáhal. Celou noc jsem se převalovala zprava doleva. Zdálo se mi o těch hadech, které tak dobře znám. Pokaždé vylezli odnikud, a přesto jich tu bylo tolik. Obmotávali se mi kolem kotníků a já nemohla utéct a jen jsem stála na místě a zírala na to šílenství kolem. Viděla jsem...

Autor : Trisha Thompsonová dne 12/12/2009 | Jak na narkomana | 0 komentářů

Jak na narkomana II.

Seděla jsem na naší lavičce, naproti Míše. Vzhledem k tomu, ve které čtvrti jsme se nacházely, lavička vypadala trochu jako pár párátek, která jediná zbyla z tlusté vařečky, takže jsem se trochu obávala, že pod námi dřevo praskne. Jediné však, co se stalo, bylo pár zaražených třísek pod kůží, protože jsem si sedla do tureckého sedu. Mohlo být tak jedenáct, půl dvanácté v noci. Tma se stále více snášela a snášela na střechy všech domů kolem, div že je neprolomila a jediné co osvětlovalo malý zničený parčík s pískovištěm a lavečkou, byl pytel hvězd na nebi a poblikávající pouliční lampa, kolem které se shlukovali komáři a hromadně si k ní přiškvařovali nožičky. Bavily jsme se na naše tradiční oblíbené téma: povídky. S Míšou jsem se znala vlastně od první třídy a už...

Autor : Trisha Thompsonová dne 11/28/2009 | Jak na narkomana | 0 komentářů

Jak na narkomana – I.

Seděla jsem na lavičce vedle mámy. To bylo před sedmi lety. Připadalo mi to skvělé – rodinný výlet – ale mamce asi nebylo dobře. Netrpělivě cvakala propiskou a nohama houpala, div že nespadla. Rozhlížela jsem se místností a hledala jsem původ její netrpělivosti, ale obyčejná nemocniční chodba mi nepřipadala ničím zvláštní. Otevřely se dveře a bílý pán s malým úzkým knírkem naznačil mámě, že ho má následovat, ale když jsem chtěla jít za ní, zastavil mě ostrým gestem a oba se ke mně otočili zády. Dveře ještě nestačily ani prásknout, když jsem na ně prvně přilepila ucho. Taky aby ne, vždyť mám právo to vědět. Hlasy byly jiné, než jaké jsem předpokládala, že budou. Moje vyšetření bylo sice divné, přesto jsem očekávala obvyklé plačtivé a smutné hlasy, ale...