Jak na narkomana IX.
„Hodláš ho poslouchat?“ „Vypadám snad jako poslušný typ?“ „Ani ne,“ usoudila jsem po zhlédnutí jeho oblečení. Ředitel nás udeřil svým pohledem a jako kněz dále pokračoval ve výkladu. „Hele, jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se zamyšleně a on se jen zasmál. „A jak bys chtěla, abych se jmenoval?“ „Tak jak se jmenuješ?“ „Který jméno se ti líbí?“ „Proč bych měla lidi hodnotit podle jména?“ „Rozum, odškrtnuto,“ řekl šeptem. „Hmm?“ zdvihla jsem obočí. „To nic, jmenuju se Alexander.“ Zachichotala jsem se. „Lexa!“ „Hmm?“ „Mno jen že to není český jméno, že jo.. Vždycky se mi líbily ty cizí jména..“...
Jak na narkomana VIII.
Všechno bylo naprosto příšerné. NE, ještě hůř. Bylo to růžově šokující. Sledovala jsem Míšin neustále klesající úsměv, když do sálu stále ne a ne vstoupit kluk ve žluté košili. A věděla jsem, že jak mi vyprchá nikotin z těla, budu i já nucena hledat nějakého vyčnívajícího kluka svojí stupidní myslí, která se bohužel probudí. Po parketách pobíhaly první páry a úzkostně se držely za ruce, aby jeden druhého neztratily. To jim asi ještě nedošlo, jaká tohle bude otrava. Navzdory nesouhlasnému mručení ředitele, který mě propaloval pohledem skrz dvě muší lupy na očích, jsem si strčila do uší pecky a pustila jsem si svého oblíbeného zpěváka tak hlasitě, abych neslyšela ty, s prominutím, sračky, co hrály z repráků. Kdo by byl ochotný poslouchat Lady Gaga? Ředitel zřejmě...
Jak na narkomana VII.
Mé krvavě rudé podpatky hravě pleskaly o mokrou dlažbu, ale jejich staccato jsem slyšela jen mlhavě přes šumění deště, který se líně začal snášet z černého nebe, které sice ladilo k těm dokonalým černo červeným šatům, jež mi vály kolem kotníků, ale pláč mraků mi fatálně ničil účes. Popravdě, s hřebenem jsem strávila maximálně tři minuty a to prosím bez zrcadla, protože rychlost matčiného telefonátu byla snad až nadzvukové a nadsvětelné rychlosti. Za zády jsem ještě viděla otce se smetákem nad hlavou a s pivem u pusy – bylo vidět, že jenom plní „manželskou povinnost“ a raději by teď ležel na zádech u televize a kolmo k jeho ležící postavě toužil mít připevněnou lahev tak, aby se nemusel ani namáhat si zlatavý mok do vlastní pusy lít sám. Takhle...
Jak na narkomana VI.
Pomalu jsem otevírala dveře, které hvízdaly jako pták s poraněným křídlem. Velice mne zajímalo, co se stane. Vždycky se totiž něco stalo, když jsem se vracela domů. Budou po zemi všude rozházené jahodové knedlíky jako ve středu, či opět špinavý porcelán? Bude po domě pobíhat maminka se Savem ve vlasech, když se jen snažila vyčistit tátovi klávesnici? Zdálo se být bezpečné udělat pár kroků vpřed, tak jsem postoupila dále, potichoučku, jako bych měla na podrážce malé koťátko a zahvízdla jsem za sebou dveře. Přezouvala jsem se z koťátka na nemluvné myšky, bez kterých bych hada nenakrmila. Čekal na mě v hale a kolem hlavy mu poletovala moucha. „Kdes byla?“ zavrčel přímo. Zdálo se mi, že jako lokomotiva troubí, jak mu pára prýštila z uší, očí, nosu a...
Jak na narkomana V.
Vyběhla jsem z domu a neobtěžovala jsem se ani zavřít branku. Teď to všichni uslyší, jen ať. Stejně každý musí tušit, co se u nás děje. A určitě dávno chápou, že sanitka, která přijíždí minimálně jednou do měsíce, k nám nezavítává jen kvůli náhodám. Všichni někde uvnitř vědí, že nemáme problém s krevními destičkami. Že to jsou všechno prachobyčejné modřiny. Běžela jsem bosky. Ale to, že jsem nechala boty doma, jsem si uvědomila až příliš daleko a vracet se, na to jsem už neměla odvahu. Nebe bylo mladé, slunce ještě ani nevyšplhalo nad moji hlavu a já netušila, co budu venku dělat. Nakonec jsem se po chvilce hledání uspokojila s malým pláckem pod stromem u řeky a zamyšleně jsem si lehla do trávy. Tak kdy přijdeš? Je teplo, slunce svítí. Ležím pod rozkvetlou...
Jak na narkomana IV.
Myslela jsem, že jedna dlouhá noc stačí na vystřízlivění, ale velmi jsem se mýlila. Dveře se rozrazily s děsivou dělovou ranou, až jsem nadskočila a dovnitř se vyvalilo napřed břicho a pak zbytek otcova těla. Ani mě nepozdravil. Jen si cosi mručel pod vousy a zasedl k snídani, kterou jsem mu připravila. Jako každé rána. Už mě to neudivovalo, přesto jsem si doposud nezvykla na ten pohled, kdy se nemůže vidličkou trefit do pusy. Jídlo mu opadávalo zpátky na talíř a na ubrus, který budu muset zase vyprat a po tváři měl rozmazanou paštiku. Opravdu nechutné. A to mlaskání, které vydával spolu s občasným krkáním a jinými zvuky, kterými jeho tělo dávalo najevo svoji přítomnost, bylo snad až nesnesitelné. Se zatnutými pěstmi jsem šla do kuchyně a po stěně jsem zády sjela...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
