Anička
Byl jednou jeden dům. Zcela obyčejně a nepovšimnut si prostě jen tak stál na kraji lesa. Ten dům měl dveře, a za nimi bok po boku sídlila Samota, Strach a Nenávist. Každý z nich obýval část domu a každá část domu byla plně přizpůsoben svému majiteli. A dole, ve sklepě byla zavřená Naděje. Oni Naději nenáviděli, hatila jejich plány a pletla se tam, kam neměla. A tak Naděje zůstala zavřena v malém a těsném sklepě, ale moc jí to nevadilo. V naději očekávala to, co se stane. Jak by také mohla jinak? *** „A stejnak, barbínky jsou lepší než autíčka!“ Anička si dupla. Tady mohla. Poblíž nebyl žádný dospělý. Žádný z těch, co mají sklon člověka napomnat a přitom dělat to samé. „Ne, ne a ne! Autíčka sou lepší. Barbínky jsou na nic. Mají kolečka? Ne. Můžeš...
Babička
Byl jednou jeden dům. Zcela obyčejně a nepovšimnut si prostě jen tak stál na kraji lesa. Ten dům měl dveře, a za nimi … …. za nimi bylo království jedné staré dámy. Tam bydlela babička. Nebyla to jen tak obyčejná babička. (O tom nemůže být ani řeč, když už vám vyprávím kouzelnickou pohádku, tak je naprosto jasné, že tam na samotě u lesa, nežila obyčejná babička. Natož mudla.) Tahle babička vážně nebyla jen tak ledajaká, byla to totiž babička mozkomoří… no ano, mozkomor, čtete správně. (Jistě i takový tvorové mají své babičky. Což nějaké námitky? VždyŤ vy také máte babičku… babičkování je docela běžná záležitost.A snad byste to těch chudákům mozkomorů nechtěli upřít? Každý má právo na babičku. Aspoň na jednu. I takový mozkomor. A proto mají...
Lena a Nel
Byl jednou jeden dům. Zcela obyčejně a nepovšimnut si prostě jen tak stál na kraji lesa. Ten dům měl dveře, a za nimi byla nádherně zdobená hala. Ale prázdná. Jen pavučiny vyplňovaly místo závěsů. Všude byly střepy z oken a ticho. To ticho tam bylo už pět let. Přitom kdysi se tady ozýval smích. Na chodbách pobíhaly děti. Z kuchyně se linula nádherná vůně. Ve dvoře štěkal pes a honil slepice. Teď byl dvůr pustý a zarostlý trávou. Les pomalu prostupoval do domu. Když tu se náhle zval klapot kopyt. Jezdec seskočil z koně a opatrně prošel kolem vstupních dveří, které visely už jen na jednom pantu. Minul halu a zamířil do kuchyně. Zastavil se až u pece. Strčil ruku do otvoru, kterým kdysi vkládali do pece chléb. Chvíli tam šátral a nakonec vytáhl balíček zabalený v...
Draci
Byl jednou jeden dům. Zcela obyčejně a nepovšimnut si prostě jen tak stál na kraji lesa. Ten dům měl dveře, a za nimi se skrývali dva nádherní draci. První měl krásnou zlatou barvu, která v záři slunce krásně zlatě jiskřila a druhý byl temně černý jako sama noc, a když na jeho šupiny zasvítilo slunce, tak se mu na celém tělo rozzářilo milióny malých hvězdiček. Jak svítí dračí tělo v záři slunce však dlouho nikdo neviděl. Ptáte se proč? Tak to je dlouhý příběh, ale jestli chcete, tak vám ho budu vyprávět. Pohodlně se usaďte a začínáme. V dobách dávno minulých byl svět o hodně jiný, dá se říci, že dokonce lepší než dnes. Volně v něm žila podivná stvoření od obřích duhových hadů, přes ryby, které byly schopny dýchat vzduch, až po výše zmíněné obrovské draky. Drakům...
Nevětsa
Byl jednou jeden dům. Zcela obyčejně a nepovšimnut si prostě jen tak stál na kraji lesa. Ten dům měl dveře, a za nimi byla docela obyčejná místnost. Možná až na to, že byla neobyčejně zařízena. Neobyčejně chudě. Uprostřed stůl s vyspravovanýma nohama, kolem tři židle s odřeným světle zeleným lakem, v koutě kamna a nad nimi police s pár otlučenými hrnci. A přesně tady, lépe řečeno mezi policí a kamny právě spala mladá dívka. "Nevětso?" Otevřenými dveřmi do místnosti proudil studený ranní vzduch. "Pojďte dál, pane. Určitě se tu najde kousek chleba a možná i sýr. Doufám, že vám nevadí plíseň," usmálo se drobné zrzavé děvče v chlapeckém oblečení na potulného filozofa. Pak se s krajně nepříčetným výrazem otočila ke kamnům. "Nevětso vstávej,...
Ďábel lesů
Byl jednou jeden dům. Zcela obyčejně a nepovšimnut si prostě jen tak stál na kraji lesa. Ten dům měl dveře, a za nimi se skrývalo mnoho lidských příběhů, prostých a krásných ve své jednoduchosti, ale také sváry a neštěstí, jenž nedaly klidu ani na věčném odpočinku. Bylo to podivné místo zahalené tajemstvím neodbytně vnikajícím do citlivé mysli. Ač prostá chaloupka vzbuzovala majestátnost velkolepých sídel královských. Šlechetnost sálající z jejích zdí šlechetností srdce obyvatel zdala by se býti kdyby posledním nájemníkem nebyl starý podivín, vyhoštěnec společnosti, člověk nevábného vzhledu a celkově odpudivého vzezření. Říkávali mu pán Kočičák po jeho ubohých znetvořených kočkách, kterým denně neléval mléko a vařil poloshnilé brambory, poněvadž byl chudý a nikdo...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
