Vzpomínka na mě IV.
Vylíčím vám, jak jsem zemřela. Jak se z mé roztříštěné lebky vyřinula krev. Všechny krvavé detaily. Umírající lidé nikdy nezavírají oči, když se z nich stávají nehmotné duše, ale zřídkakdy tu proměnu sledují. Alespoň já určitě ne. Zatímco Jo a Jeff seděli v obývacím pokoji, zašla jsem do Janeiny ložnice a natáhla se tam na postel. Když si ona může jít zaplavat s mým přítelem, proč bych jí já nemohla zválet lůžko? Bolela mě hlava a byla jsem unavená. Lehla jsem si s úmyslem, že si jenom odpočinu, jenže jsem usnula. Probudila mě Amanda. Když jsem otevřela oči, seděla u mě na posteli. Dlouhé černé vlasy už měla po koupání upravené. „Kolik je hodin?“ zamumlala jsem. Bolest hlavy byla ještě horší než před usnutím. Za to mi to spaní fakt nestálo....
Vzpomínka na mě – III.
Zapomněla jsem Jo říct, že s námi jede také Amanda. Ta skutečnost ji nijak nevyvedla z konceptu. Možná měla se svou sestřenicí málo společného, ale očividné nepřátelství mezi nimi rozhodně nepanovalo. Jo se vsoukala na zadní sedadlo ke mně a pamětliva svého vztahu vůči mužům a Jimmymu jadrně pronesla: „Co jsi koupil Velké Jane k narozeninám, Nádivo?“ Jimmy se zamračil. Mračil se vlastně od té doby, co jsme nastoupili do auta. „Proč nemůžeš jednou oslovovat lidi jejich skutečným jménem?“ zeptal se. „V pořádku, Jimmy,“ zašklebila se Jo. „Co jsi koupil Jane k narozeninám?“ „Náušnice,“ zahuhlal. Sešlápl plynový pedál až k podlaze a auto se rozletělo ulicí. „Co?“ zeptala jsem se ohromeně....
Vzpomínka na mě – II.
Nechala jsem Amandu, aby si sedla dopředu k Jimmymu. Jeho Audi nemělo prostorná zadní sedadla, ale protože jsem o dost menší než ona, vešla jsem se dozadu pohodlně. Amanda ožila, jen co jsme vyjeli na silnici. Většinou jenom přikyvovala a mdle se usmívala. Teď s sebou pořád mlela. Možná za to mohl ten kousek dortu, který pojídala. „Díky za pozvání na večírek,“ zamumlala před dalším kousnutím. „Celý den jsem zavřená doma s malováním.“ „Jsem ráda, že jdeš,“ zareagovala jsem. „Ty jsi umělkyně?“ zeptal se Jimmy. „Co maluješ?“ „Koupelnu,“ vykoktala. „Skutečně?“ Kdyby mu byla Amanda řekla, že myla toalety, byl by stejně ohromený. On sám ve svém dosavadním životě neudělal na zdi...
Vzpomínka na mě – I.
Když se Alex Cooperová po návratu z večírku na oslavu narozenin své „přítelkyně“ probudila ráno ve své posteli, rodiče a bratr se chovali, jako kdyby neexistovala. Neslyšeli co říká, neviděli ji. Pak zazvonil telefon. Volala nemocnice. Všichni zvážněli. Alex je mrtvá. Vrátila se však jako duch, aby vyšetřila svou vlastní smrt. Byla to nehoda? Nebo vražda? Spousta lidí by mě pravděpodobně nazvala duchem. Koneckonců jsem opravdu mrtvá. Ale sama o sobě tak neuvažuji. Víte, není to tak dávno, co jsem byla naživu. Bylo mi pouhých sedmnáct let. Jak by každý řekl, měla jsem před sebou celý život. Já teď řeknu, že mám před sebou celou věčnost. Ironie. Ovšem nejsem si jistá, co všechno to znamená. Mám však dlouhou dobu na přemýšlení. Stejně jsem zvědavá, jak...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
