Vzpomínka na mě VII.
Do slunného dne jsem se probudila v Amandině domě. Vyskočila jsem z postele, na které jsem spala. Stále jsem na sobě měla zelené kalhoty a žlutou blůzu, oblečení z večírku u Jane. Byly zmačkané, jak jsem v nich spala. Cítila jsem velkou úlevu. Nebylo to proto, že bych zapomněla, co se předešlé noci stalo, ale najednou jsem nabyla přesvědčení, že se to nemuselo ve skutečnosti stát. Lidé umírají stále, ale bylo příliš neskutečné pomyslet na to, že já bych mohla mít takovou smůlu. Moje víra vydržela až do obývacího pokoje. Paní Parishová oblečená ve smutečních šatech seděla na gauči a držela růženec. „Haló, haló, paní Parishová,“ zavolala jsem na ni vesele. Nic. Nikdo mi nevěnoval pozornost. Znovu. Opět. Už jsem si začala pomalu zvykat. Plácla jsem sebou...
Vzpomínka na mě VI.
Kdysi jsem četla články, popisující jak těžké je přijmout smrt milovaného člověka. Jak často lidé procházejí fázemi, kdy dokonce popírají, že určitá osoba zemřela. Dokážu si představit, jak těžké to musí být. Musím ale říct, že je těžší připustit si vlastní smrt. Jak jsem tam v pitevně stála nad svým tělem, došlo mi, že pádem z Janeina balkónu jsem se zabila. Ale když má rodina o několik minut později odešla z místnosti zpět k výtahu, začala jsem pochybovat. Rozzlobilo mě to. Nemohla jsem umřít. Byla jsem příliš mladá. Měla jsem toho ještě tolik na práci a neudělala jsem nic špatného. Kromě toho, jak můžu se sebou hovořit? To je přece nelogické. Musím být v nějakém snu a z toho se proberu. „Hele,“ otočila jsem se k rodičům v kabině výtahu. „Já...
Vzpomínka na mě V.
Když jsem na to přišla, ležela jsem doma v posteli. Nejdřív jsem se neptala, co tam dělám. Protože jsem bývala tvrdý spáč, stávalo se mi při probuzení, že jsem si ani nedokázala uvědomit, na které planetě se nacházím Popravdě řečeno, cítila jsem se ale i dost neobvykle. Byla jsem trochu překvapená, když jsem se posadila a neměla závrať. Nevím proč, ale očekávala jsem, že se mi zatočí hlava. Vzpomněla jsem si na večírek, ale nedokázala jsem si upamatovat, jak skončil. Samozřejmě jsem si vůbec nepamatovala průběh své smrti. Postavila jsem se na nohy, přešla k otevřeným dveřím a vykoukla ven. V hale nesvítila světla, takže jsem toho moc neviděla. Ale i přesto se mi zdálo, že mám kolem sebe nějakou mlhu. Nejspíš mám rozmazané vidění ještě od spánku, vyřešila jsem...
Vzpomínka na mě IV.
Vylíčím vám, jak jsem zemřela. Jak se z mé roztříštěné lebky vyřinula krev. Všechny krvavé detaily. Umírající lidé nikdy nezavírají oči, když se z nich stávají nehmotné duše, ale zřídkakdy tu proměnu sledují. Alespoň já určitě ne. Zatímco Jo a Jeff seděli v obývacím pokoji, zašla jsem do Janeiny ložnice a natáhla se tam na postel. Když si ona může jít zaplavat s mým přítelem, proč bych jí já nemohla zválet lůžko? Bolela mě hlava a byla jsem unavená. Lehla jsem si s úmyslem, že si jenom odpočinu, jenže jsem usnula. Probudila mě Amanda. Když jsem otevřela oči, seděla u mě na posteli. Dlouhé černé vlasy už měla po koupání upravené. „Kolik je hodin?“ zamumlala jsem. Bolest hlavy byla ještě horší než před usnutím. Za to mi to spaní fakt nestálo....
Vzpomínka na mě – III.
Zapomněla jsem Jo říct, že s námi jede také Amanda. Ta skutečnost ji nijak nevyvedla z konceptu. Možná měla se svou sestřenicí málo společného, ale očividné nepřátelství mezi nimi rozhodně nepanovalo. Jo se vsoukala na zadní sedadlo ke mně a pamětliva svého vztahu vůči mužům a Jimmymu jadrně pronesla: „Co jsi koupil Velké Jane k narozeninám, Nádivo?“ Jimmy se zamračil. Mračil se vlastně od té doby, co jsme nastoupili do auta. „Proč nemůžeš jednou oslovovat lidi jejich skutečným jménem?“ zeptal se. „V pořádku, Jimmy,“ zašklebila se Jo. „Co jsi koupil Jane k narozeninám?“ „Náušnice,“ zahuhlal. Sešlápl plynový pedál až k podlaze a auto se rozletělo ulicí. „Co?“ zeptala jsem se ohromeně....
Vzpomínka na mě – II.
Nechala jsem Amandu, aby si sedla dopředu k Jimmymu. Jeho Audi nemělo prostorná zadní sedadla, ale protože jsem o dost menší než ona, vešla jsem se dozadu pohodlně. Amanda ožila, jen co jsme vyjeli na silnici. Většinou jenom přikyvovala a mdle se usmívala. Teď s sebou pořád mlela. Možná za to mohl ten kousek dortu, který pojídala. „Díky za pozvání na večírek,“ zamumlala před dalším kousnutím. „Celý den jsem zavřená doma s malováním.“ „Jsem ráda, že jdeš,“ zareagovala jsem. „Ty jsi umělkyně?“ zeptal se Jimmy. „Co maluješ?“ „Koupelnu,“ vykoktala. „Skutečně?“ Kdyby mu byla Amanda řekla, že myla toalety, byl by stejně ohromený. On sám ve svém dosavadním životě neudělal na zdi...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
