Nevinný motýl
Můj život začíná, rozevřu křídla. Jsem jen nevinný motýl, který od života očekává hodně. Rozevřu křídla, létám, nová etapa mého života začíná. Užívám si let, jsem nově narozený, úplně nový. Můžu dělat, co se mi bude chtít. Vidím život kolem sebe, jak se vše kolem rodí. Ale nemyslela jsem si, že to, co se narodí, musí jednou i zemřít. Letím dál, vidím potůček a kousek dál na hladině rybku, rybku, která neplave. Jen sebou plácá na hladině. Musím uletět, ne, takhle jsem si život nepředstavovala. Opouštím potůček a o kousíček dál zahlédnu pavučinu, v ní je uvězněna moucha. Snažím se k ní přiblížit, ale co to? Vidím tmavou, temnou siluetu. Přibližuje se pavouk blíž a blíž a z mouchy zůstanou jen malá, nepatrná křidélka, která se nesou větrem. Proč se říká životu...
První kapitola – Střetnutí
Často bez rozmyslu bloumáme městem. Prohlížíme si stará známá místa s novým zaujetím. A když máme štěstí, tak vidíme i to, co jiní lidé přehlížejí a považují to za zbytečné. Je naprosto zbytečné vyprávět někomu ty úžasně zajímavé postřehy. Třeba, že v téhle ulici mají nádherně zbarvenou kočku, že z tohoto domu každý den v 6:15 vyhlíží starý pán nebo že tahle paní jezdící na vozíku občas hlídá svého vnoučka, kterého vozí na klíně. Vaše okolí tu jedinečnost nepochopí. Nepřipadá jim to důležité. Jsou to většinou takoví ti lidé, kteří mají jednu cestu, kterou chodí do práce nebo do školy, a nedokáží ji změnit stejně jako svůj oblíbený ranní hrnek nebo televizní pořad. Jsou to průměrní lidé, často bez názoru, ale stoprocentně odpovídající požadavkům naší společnosti....
Vzpomínka na mě XVI.
Ponořte se do čtení poslední, závěrečné kapitoly celé povídky. Znovu jsem se objevila vedle Davida. Stále ležel na zádech na polštářích. Najednou zakašlal. Byl naživu! Amanda roztrousila po koberci polínka a proměnila obývací pokoj v ohniště plné plamenů a kouře. Nejspíš se doopravdy zbláznila. Držela v rukou jehlu a snažila se dostat do své vlastní žíly velkou dávku vzduchu. Někdo zabouchal na dveře. Amanda si přiložila jehlu na kůži. Ten někdo ve dveřích přijde příliš pozdě, aby ji zachránil. Přeběhla jsem pokoj a jedním skokem jsem se ocitla uvnitř Amandy. Bylo to bláznivé. Byl to, jako mít znovu fyzické tělo. Rozhodla jsem se jednat. Švihla jsem pravou rukou nahoru a otevřela pěst. Amanda udělala to samé. Jehla jí vypadla na podlahu. Sklonila se, aby jí...
Vzpomínka na mě XV.
Strach se z mého prvního letu nevytratil. A to byla velká škoda. Mohla to být nádherná chvíle. Svižně jsem vzlétla do výšky kolem tisíce stop a pak jsme zamířili k naší ulici. Směr a rychlost jako by byly přímou funkcí vůle, a má touha dostat se tam byla obrovská. Letěli jsme jako divoké čarodějnice na hořícím koštěti. Domy, pole a zahrady se pod námi v té rychlosti rozmazávaly do neurčitých skvrn. V obličeji jsem necítila žádný vítr, jenom podivný strach v srdci.Všimla jsem si, že město vypadalo mnohem optimističtěji z výšky než ze země. Už z té ohromné výšky jsem cítila Amandinu nenávist. Nebo to možná byl další rozměr mého Stínu, moje vlastní nenávist k někomu ve mně uzavřenému. Z dálky jsem zahlédla kouř, vycházející z našeho komína. Nedávalo to žádný smysl....
Tvá nejlepší přítelkyně – VIII.
Rozhostilo se hrozivé ticho. Zdálo se, že všichni ztuhli, jako kdyby byli na fotce. Na fotce z hororu. Oheň v krbu hlučně praskal. Někdo vykřikl. Pokoj se znovu probudil k životu. Becka byla jedna z prvních, kdo se k Jade dostali. Jade spadla hlavou dolů, hrudí na dort. Tmavá poleva a krémová náplň se rozstříkly po podlaze. Jade se nehýbala. Oči měla zavřené. Hlavu měla natočenou do podivného úhlu. Becka zvedla ruce k ústům a pokusila se potlačit výkřik. Rozezněly se hlasy. Polekané hlasy. „Dýchá?“ „Nehýbejte s ní!“ „Je při vědomí?“ „Jak spadla?“ „Zavolejte někdo na devětsetjedenáctku!“ „Kde je telefon?“ „Dave už volá!“ „Zavolejte někdo jejím rodičům!“ „Nehýbejte...
Tvá nejlepší přítelkyně – VII.
„Mami!“ zvolala Becka. „Proč tu sedíš?“ Paní Woodsová se pomalu otočila. Neusmívala se. „Mami, jsi v pořádku?“ „Užila sis to?“ zeptala se Becčina matka chladně. Zvedla se. „Ne,“ odpověděla Becka zaraženě. „Já… no… “ „Byla jsi u Willa?“ zeptala se paní Woodsová rozzlobeně. Založila si ruce v bok a zkoumavým pohledem si Becku přísně měřila. „Nerozumím ti, mami,“ odpověděla Becka a strachem se jí sevřel žaludek. Rychle si svlékla bundu a usilovně přemýšlela. Snažila se odhadnout, kolik toho její matka ví, a podle toho rozhodnout, jak moc má být upřímná. „Vím, že se zase scházíš s Willem,“ řekla paní Woodsová klidným bezvýrazným hlasem. „Vím,...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
