DM 26 – Janel

„A babičko? Proč máš tak velké oči?“ Doplněno v bonusovém kole. V zemi pohádek panovala všeobecná deprese. Děti na ni totiž vlastně už zapomněly. Málokdo se ještě občas odtrhl od počítače a sedl si ke knížce, aby si přečetl tu o Červené Karkulce, Popelce či Šípkové Růžence. A tak pohádkové bytosti pěkně zvlčily. Popelka z dlouhé chvíle louskala svoje oříšky jako na běžícím pásu a přestala si hlídat linii, Šípková Růženka už měla proleženiny a pěknou migrénu z přespalosti, Červená Karkulka se pěkně opila tím vínem, které původně nesla babičce a vlk… chudák vlk se z toho pomátl a neustále si brumlal pod nosem „A babičko? Proč máš tak velké...

DM 34 – Siny

Čekání na minulost Doplněno v bonusovém kole. Věděla, že to takhle dopadne. Všichni kolem jí to přece stokrát říkali – Všechno, co uděláš, se ti jednou vrátí. Nikdy je nechtěla poslouchat, ale vždycky si uvědomovala, že mají pravdu. Jenže jí to bylo stejnak jedno. Život ji ani moc nebavil a lítala z maléru do maléru. Ale pak se rozhodla začít znovu. Utekla pryč od všeho, změnila se. Najednou svět nabyl barev a vypadal lepší. Našla práci, platila nájem a konečně opravdu ŽILA. Člověk může zapomenout na minulost….ale minulost nezapomene. A tak teď seděla na okraji skály a hledala jediný důvod, proč se navždy s tou minulostí nespojit....

DM 27 – Evelina

Andělé všedního dne Doplněno v bonusovém kole. Stine byla na své obvyklé večerní obchůzce. Seděla na střeše činžovního domu a znuděně okopávala nohama ve vysokých šněrovacích botách. Pravou ruku měla schovanou v kapse svého černého kabátu a láskyplně hladila svou zbraň ráži .22 s tlumičem. Líně přejížděla pohledem náměstí pod sebou, až to uviděla. Ozbrojení maskovaní muži pronásledovali úředníka. Stine ani na chvilku neváhala a už na ně mířila svou zbraní a během čtyř sekund byli oba padouši mrtví. Mladý úředník poté padl na kolena a se slzami v očích děkoval bohu za svůj zachráněný život. Děvče se svérázně usmálo a odešlo. V dálce se ozvaly...

DM 33 – Cerridwen

Ten, kdo je neviděný Doplněno v bonusovém kole. Vždycky tam byl někdo takový. Svědek, kterého nikdo neviděl. Přitom jinak by to byla tak skvěle připravená vražda! Dokonalý zločin. Nikdo nezná jejich jména. Oběti a vrazi poutají pozornost, ne někdo, kdo prochází kolem a nejde svědčit, protože se bojí o svůj vlastní krk. Ale občas překročí svůj vlastní stín a vydá se do nebezpečí. Je tam, když už si zločinec myslí, že utekl všemu kromě vlastního svědomí. Objeví se. Jenom je potřeba čekat, čekat na tu správnou chvíli, kdy se ona domnělá dokonalost promění v prach. Pak už je pozdě přemýšlet, jestli náhodou někde ve stínu hrůzou nesvítily...

DM 27 – Alisma

Andělé všedního dne Doplněno v bonusovém kole. Jsou dny, kdy se člověku nic nedaří. Zaspí důležitou schůzku a čerstvě vyžehlenou košili si polije čajem. Při sprintu na autobus zakopne a ze země se dívá, jak odjíždí a už ví, že dnes se nemůže nic povést. V takových chvílích má člověk většinou jen dvě možnosti. Může zalézt do postele a celý ten pošmourný den prospat a nebo si nechat kydat hnůj na hlavu. Je tu ale třetí možnost. Někdo, kdo vás ráno probudí místo budíku. Kdo vám vyžehlí novou košili a nabídne se, že vás na tu důležitou schůzku zavede. Jsou to naši blízcí, naši andělé všedního dne…

DM 37 – Caitlin

Růžové brýle Doplněno v bonusovém kole. „Tak už si něco sakra vyber!“ Nervně jsem přešlápla z nohy na nohu. „No jo, sim tě,“ odbyla mě Lenka, ale stejně pokračovala dál ve vybírání nových slunečních brýlí. „Už u toho stojanu stojíš čtvrt hodiny!“ Ani se mi nesnažila odpovědět. Pořád brala do rukou další a další brýle a s žádnýma nebyla spokojená. Najednou ji pohled spadl na růžové pruhované plastové brýle. „Ty jsou krásný!“ zašvitořila nadšeně. „Vždyť je to jen kus plastu, proboha! Nejsou ani proti slunci! A přes ten plast nic neuvidíš.“ „Ale jsou teď in,“ odfrkla a zbožně se prohlížela v zrcadle. Jak já nesnáším...