Zapovězený les
V dobách zapomenutých, kdy širé lesy pokrývaly jako koberce zvlněné planiny české kotliny, kdy příroda neomezeně panovala všemu živému, a skupinky lidí přežívaly v malých osadách, odehrály se mnohé příběhy, jež se v dnešní době mohou zdát neuvěřitelné. A přesto se staly a v oněch časech se jim lidé nikterak nedivili a přijímali je jako součást divotvorné matky přírody, v jejímž panství pokorně žili. V té době byla běžná všelijaká kouzla a kouzelné bytosti a mnohé staré báby byly v úctě, neboť uchovávaly zapomenuté vědomosti a tajemství. Bylo vinou času, že zmizela kouzla spolu s vírou v ně, jak staří umírali a mladí se smáli hloupým pověrám, jež nakonec přešly v legendy. Zda to byla víra, jež kouzla stvořila, nebo kouzla dala život víře, je nejisté, neboť...
Starý pán
Stál jsem na tom otevřeném prostranství, klepajíce se, křečovitě držíce zvláštní kvádr. Na jeho stranách byla spousta barev rudých odstínů a tučný nápis Víno. Kolem lidi pili punč, spokojeně objímali polystyrenové kelímky plné horkého moku prsty obalenými v rukavicích. Dlaněmi svírajícími rukojeť moderního kočárku matka pohupovala svoje dvojčata. První řada, první třída, to nebylo stejné. Ne pro mě. Já byl ta první řada, první třídy si hladily své peněženky, vystresovaně, se strachem ze ztráty… Pohupoval jsem se ve víru melodie. Rty se mi míhaly po chladném kovu, který se lesknul, blyštil se a odrážel duhu, kterou tvořily čtyři různobarevné reflektory. Blik sem blik tam. Duha. Na pódiu stál on, můj dětský vzor. V ruce kytara, napojená na velkou bednu, jež...
Otočte čas!
Seděl jsem na bílé železné židli, za bílým stolem, prostřeným růžovým ubrusem. Hleděl jsem do jejích očí, tak hlubokých a tak mokrých. „Co se děje?“ ptal jsem se. Však odpovědi se mi nedostalo po dlouhou dobu. Ty oči, dvě modré hluboké studánky, začaly naráz přetékat, když se lodička z prstů začala snažit onen proud nějak zastavit. Byla to strašná bolest, vidět ji takovou… Zdvihala oči k nebi a snažila se přestat a já tam jen tak seděl, vystrašený a nevěděl jsem co říct. Sama ani nejspíš nemohla mluvit, jak vzlykala a snažila se nadechnout. „Ann, miláčku,“ chytil jsem ji za ruku a podíval se na ni, „pověz mi to, prosím,“ šeptl jsem. Ann byla moje vysněná pohádka. Všechno, co jsem si kdy přál, se mi splnilo s ní. Byl to...
Kotel
A znovu nešel kotel… Dušan si už stýskal. Chodil kolem nového přístroje snad hodiny a kontrolka nedala pokoj. Svým pronikavým světlem ho bodala do očí, rozežírala mu sítnice a celkově ho ničila. Nebyl kutil v pravém slova smyslu, o fungování přístrojů slyšel jen teoreticky a tak uměl leccos rozebrat, ale jen máloco složit. A nyní si vzpomněla jeho žena, že chce nový kotel na plyn. Tragédie a neštěstí se snoubily v Dušanově životě. Kde ho sehnat, jak ho nainstalovat a z čeho ho zaplatit. Ale přání manželky je svaté, jak ví každý ženáč. Pokud totiž nezaberou úsměvy, nastupuje bojkot rodinného života. A tím se otevírá brána do pekla. Dušan tedy kotel sehnal a s pomocí specializované firmy jej pověsil na správné místo (určené manželkou samozřejmě). „Tady...
Dnes nepřišel
Čekala. Dlouho. A stále doufala. Ale on? Nepřišel… Sedím na stráni a rozhlížím se po okolí. Už by tu měl být, kde jen se mohl zdržet? Proč jej ještě nevidím naproti mi běžet – s tím jeho úsměvem plným krásných slov… Touto dobou přeci sedáváme v koruně lípy a užíváme chvíle blažené samoty. Tak kde jen může být…? Nervózně se procházím po louce, nedaleko stráně s lípou a pozoruji západ slunce. Vždy jej pozorujeme spolu. Obejme mě kolem ramen, já si o něj opřu hlavu a v tichém úžasu sledujeme ten osmý div světa. Ale dnes ne, dnes nepřišel… poprvé… Ležím na stráni s rukama za hlavou a pozoruji hvězdy. Vzpomínám na všechny ty krásné noci probděné po jeho boku. Vymýšleli jsme nová souhvězdí a poslouchali cvrčky. A on vždycky tiše a...
Červený Liek
Shine je nevyliečiteľne chorý chlapec, ktorý sníva o slnku a nebeskom posmrtnom živote. Jednej noci za ním príde upír a Shine musí žiť život v noci a posmrtnom živote na pekelnej zemi. Mladá slúžka si razila cestu pomedzi množstvo pootváraných, však po samotný okraj zaplnených, krabíc povaľujúcich sa na novom šarlátovom koberci. Čo najrýchlejšie sa potrebovala dostať do najsevernejšej izby na úplnom vrchole hradu. Už pred desiatimi minútami mala podať synovi svojho pána dôležité lieky – prispala si však a akékoľvek nápadnejšie zrýchlenie jej kroku sa rovnalo upriameniu pozornosti na svoju osobu a to by bol posledný kliniec do jej rakvy – jej pán by ju vyhodil z jeho domu rýchlejšie než by sa stačila nadýchnuť a ona by sa len pristihla sklamane hľadieť...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
