Otočte čas!
Seděl jsem na bílé železné židli, za bílým stolem, prostřeným růžovým ubrusem. Hleděl jsem do jejích očí, tak hlubokých a tak mokrých. „Co se děje?“ ptal jsem se. Však odpovědi se mi nedostalo po dlouhou dobu. Ty oči, dvě modré hluboké studánky, začaly naráz přetékat, když se lodička z prstů začala snažit onen proud nějak zastavit. Byla to strašná bolest, vidět ji takovou… Zdvihala oči k nebi a snažila se přestat a já tam jen tak seděl, vystrašený a nevěděl jsem co říct. Sama ani nejspíš nemohla mluvit, jak vzlykala a snažila se nadechnout. „Ann, miláčku,“ chytil jsem ji za ruku a podíval se na ni, „pověz mi to, prosím,“ šeptl jsem. Ann byla moje vysněná pohádka. Všechno, co jsem si kdy přál, se mi splnilo s ní. Byl to...
Kotel
A znovu nešel kotel… Dušan si už stýskal. Chodil kolem nového přístroje snad hodiny a kontrolka nedala pokoj. Svým pronikavým světlem ho bodala do očí, rozežírala mu sítnice a celkově ho ničila. Nebyl kutil v pravém slova smyslu, o fungování přístrojů slyšel jen teoreticky a tak uměl leccos rozebrat, ale jen máloco složit. A nyní si vzpomněla jeho žena, že chce nový kotel na plyn. Tragédie a neštěstí se snoubily v Dušanově životě. Kde ho sehnat, jak ho nainstalovat a z čeho ho zaplatit. Ale přání manželky je svaté, jak ví každý ženáč. Pokud totiž nezaberou úsměvy, nastupuje bojkot rodinného života. A tím se otevírá brána do pekla. Dušan tedy kotel sehnal a s pomocí specializované firmy jej pověsil na správné místo (určené manželkou samozřejmě). „Tady...
Dnes nepřišel
Čekala. Dlouho. A stále doufala. Ale on? Nepřišel… Sedím na stráni a rozhlížím se po okolí. Už by tu měl být, kde jen se mohl zdržet? Proč jej ještě nevidím naproti mi běžet – s tím jeho úsměvem plným krásných slov… Touto dobou přeci sedáváme v koruně lípy a užíváme chvíle blažené samoty. Tak kde jen může být…? Nervózně se procházím po louce, nedaleko stráně s lípou a pozoruji západ slunce. Vždy jej pozorujeme spolu. Obejme mě kolem ramen, já si o něj opřu hlavu a v tichém úžasu sledujeme ten osmý div světa. Ale dnes ne, dnes nepřišel… poprvé… Ležím na stráni s rukama za hlavou a pozoruji hvězdy. Vzpomínám na všechny ty krásné noci probděné po jeho boku. Vymýšleli jsme nová souhvězdí a poslouchali cvrčky. A on vždycky tiše a...
Červený Liek
Shine je nevyliečiteľne chorý chlapec, ktorý sníva o slnku a nebeskom posmrtnom živote. Jednej noci za ním príde upír a Shine musí žiť život v noci a posmrtnom živote na pekelnej zemi. Mladá slúžka si razila cestu pomedzi množstvo pootváraných, však po samotný okraj zaplnených, krabíc povaľujúcich sa na novom šarlátovom koberci. Čo najrýchlejšie sa potrebovala dostať do najsevernejšej izby na úplnom vrchole hradu. Už pred desiatimi minútami mala podať synovi svojho pána dôležité lieky – prispala si však a akékoľvek nápadnejšie zrýchlenie jej kroku sa rovnalo upriameniu pozornosti na svoju osobu a to by bol posledný kliniec do jej rakvy – jej pán by ju vyhodil z jeho domu rýchlejšie než by sa stačila nadýchnuť a ona by sa len pristihla sklamane hľadieť...
Cesta tam a možná už nikdy zpátky po stopách trojnohé ovce
Pokus o humoristickou fantasy povídku. Dva šarmantní hrdinové s inteligencí normanských nájezdníků podstupují všemožná nebezpečí a konzumují nejrůznější stvoření při hledání ztracené trojnohé ovce. „RIKO!! RIIKOOOO!! VODVEZ TEN HNŮJ KONEČNĚ!“ Hlas tak příjemný, že krávy po jeho zaslechnutí dojily zkyslé mléko, rozčísl vzduch na staré farmě. Patřil malému zavalitému muži na sklonku života… bylo mu už plných 32 let. Stařešina seděl na verandě a bafal z fajfky, zároveň sledoval svého mladého pomocníka, kterak se potýká s hromadou hnoje, před jejíž velikostí by se zarděla i slušně rostlá žirafa. Kdyby ovšem děda věděl, co to žirafa je. Dny na farmě běžely jeden jako druhý, navlečeny jako stejné korálky na šňůrku času. Ovšem označení farma pro malý...
Věčnost
Tato povídka je o lásce, kterou předčasně ukončila smrt. V době, kdy jsem ji psala, jsem přemýšlela o věčnosti, o nesmrtelných tvorech a o tom, jak oni můžou chápat lásku, jak dokážou být štastni a milovat věčně jen jednu osobu. Tohle není o nesmrtelném tvorovi, ale o lásce, která se lehce změní v nenávist, když jeden člověk jde bezmezně přes mrtvoly, jen aby dokázal, že pro druhého udělá opravdu cokoli. Výbuch světla oslnil její oči, tak intenzivní světlo nikdy dříve neviděla. „Rosalie?“ Hlas volající její jméno přicházel z velké dálky. Konečně se odvážila oči otevřít. Nacházela se v místnosti s prázdnými bílými stěnami a jen jediným oknem. Všude bylo světlo, které ale odnikud nevycházelo. Jen tam bylo. „Rosalie, slyšíš mě?“ zopakoval...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
