Od matky s láskou
Můj nejdražší synu, mám ti toho tolik co říct. Ale přišel čas rozloučení, přišel čas slz. V životě potkáš mnoho proroků, mé drahé dítě. Musíš se naučit naslouchat těm správným hlasům. Nenech se však zmást! Jen málokdy najdeš správné hlasy v hrdlech správných lidí. Není těžké přežít hlad, špatné počasí nebo bití. Nejzrádnější serpentiny života vedou mezi skalami lidských poselství. Svěřila jsem ti tajemství, jak kličkovat mezi radami. Připravovala jsem tě na uhýbání balvanům rozkazů i výhrůžek. Ale není v mé moci naučit tě, kterak přežít ve vírech slibů, můj drahý. Pamatuj si jedno! Sklopené oči ti sluší, chrání tvou bezbrannou duši. Nedívej se lidem do očí jen tak nazdařbůh. Nikdy nevíš, jak silný protivník ti zkříží cestu. I kdyby proti tobě stanul tvůj vlastní...
Terkutuk keajaiban – mlžné tajemství
Když jsem vešel, uhodil mne do nosu obvyklý zápach starých vesnických hospod. Směsice dýmkového tabáku, zvětralého piva a lidských výparů se mísila s pachutí připáleného jídla a odérem nespláchnutých toalet. Už jsem se chystal dveře znovu zavřít a pokračovat jinam, když mi o nos zavadilo něco jiného. Vůně čerstvě nasekaného dřeva. Vzpomínky staré snad milion let a únava možná ještě staršího data nakonec rozhodly, že jsem zůstal.Zamířil jsem ke stolu v nejzazším koutě místnosti kousek od krbu. Hostinský, jakých se už moc nepotká, přede mne automaticky postavil pivo a vytáhl bloček. „Co to bude, mladej pane?“ „Co mi nabídnete, vašnosto?“ přešel jsem automaticky na jeho styl mluvy a on se rozhýkal. Když se konečně uklidnil, otřel si oči...
Kameň strachu
Vonku bolo obrovské ticho, len listy na stromoch sa hýbali jemným vánkom.John zamyslene pozeral do ohňa, pri ktorom sedel. Plamene ohňa siahali dosť vysoko. Sovy v lese dnes nepretržite húkali. John sa nemohol sústrediť a ani pomyslieť na spomienku, že zajtra bude musieť nastúpiť do armády. Prečo on? Vedel, že Katrin bude naštvaná, pretože sa s ňou ani nerozlúčil. Johna odrazu myklo. Po tele mu prešla husia koža. „Čo to je?“ spýtal sa vystrašene. Začul zvláštny zvuk. Po chvíli napätia sa John ukľudnil. Znovu sa zahľadel na oheň, ktorý neustále pukal. Oheň tak príjemne hrial. Johnovi sa zdalo, že mení farby. Nie, nie, to nie je možné. Predsa sa z Katrin rozlúčiť musím! S tou myšlienkou, že ju nikdy neuvidím… Nie! Pôjdem za ňou! Musím! John si po...
Setkání v parku
Stalo se to jednoho letního odpoledne. Bylo hezky, jak už to v létě bývá. Slunce pařilo a slabounký větřík mě chladil na kůži. Všichni někam šli, něco podnikali, a já za nimi nechtěla otálet. Proto jsem se rozhodla jít ven. Rychle jsem na sebe hodila šortky a krátké bílé triko, popadla tašku a vyrazila na vlak. Bylo opravdu krásně. Už teď jsem byla ráda, že jsem vyrazila. A jak se později ukázalo, opravdu jsem udělala dobře. Ani nevím, proč jsem došla zrovna sem. Možná mě něco táhlo, ale pochybuji o tom. Dorazila jsem do městského parku blízko Karlova náměstí. Samozřejmě tu bylo plno lidí, a tak jsem rychle vyhledala nějakou opuštěnou lavičku. Naštěstí jsem ji našla a hned tam hupsla. Chvíli jsem si četla knížku, kterou jsem si zrovna půjčila v knihovně, a...
Slzy za přítele
Smějete se, když jste šťastní, pláčete, když jste zoufalí a když vás něco bolí, ať už na těle či na duši. Ale co uděláte, když jste nesmírně nešťastní a zároveň vás zaplavuje podivné zadostiučinění, mísící se s nepochopitelnou radostí? Nevím, co byste udělali vy. Já jsem se nerozhodovala, prostě jsem učinila to, co vždy v tuhle dobu, bez ohledu na náladu. Setřela jsem si slzy, zvedla jsem se z ledu a bez jediného ohlédnutí jsem se vydala pryč. A co, že tam ležel, a co, že jsem ho tak krutě milovala i nesnášela? Myslela jsem si, že bych mohla být krutá. Proč ne, trápil mě spousty let a já se zmohla jen na hloupé škrábance, kterým se vysmál svým nedokonalým a přesto fascinujícím smíchem. To, co vždy touhle dobou. Zkontrolovala jsem, že mám stále tašku přes rameno a...
Panoptikum
Tichá hudba prorážela vzduch okolo mě a já začínal rozeznávat jednotlivá slova. Něžný dívčí hlas mě vábil a okouzloval. Všechno bylo tak známé, i když jsem nemohl pojmenovat krajinu, kterou jsem kráčel… ***„Po noci nenastal den a po dni nepřišla noc. Život je podivnej sen, ve smrti ztratí svou moc. Ztratí svou moc…“ Zahlédl jsem pár postav v dáli, pojil nás stejný směr… Netušil jsem, co se se mnou děje. Nechápal jsem se, ale ten jímavý hlas tu byl stále. Slova se zarývala až do morku kostí a já nemohl odolávat jejich pozvání. „V nastalém tichu je tma a v ní se popelí strach. Kdopak ho asi teď má? Kdo z vás už překročil práh, kdo z vás, kdo z nás… Kdo z vás, kdo z nás?“ Nevěděl jsem, o jakém strachu to zpívá, ale...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
