Kameň strachu
Vonku bolo obrovské ticho, len listy na stromoch sa hýbali jemným vánkom.John zamyslene pozeral do ohňa, pri ktorom sedel. Plamene ohňa siahali dosť vysoko. Sovy v lese dnes nepretržite húkali. John sa nemohol sústrediť a ani pomyslieť na spomienku, že zajtra bude musieť nastúpiť do armády. Prečo on? Vedel, že Katrin bude naštvaná, pretože sa s ňou ani nerozlúčil. Johna odrazu myklo. Po tele mu prešla husia koža. „Čo to je?“ spýtal sa vystrašene. Začul zvláštny zvuk. Po chvíli napätia sa John ukľudnil. Znovu sa zahľadel na oheň, ktorý neustále pukal. Oheň tak príjemne hrial. Johnovi sa zdalo, že mení farby. Nie, nie, to nie je možné. Predsa sa z Katrin rozlúčiť musím! S tou myšlienkou, že ju nikdy neuvidím… Nie! Pôjdem za ňou! Musím! John si po...
Setkání v parku
Stalo se to jednoho letního odpoledne. Bylo hezky, jak už to v létě bývá. Slunce pařilo a slabounký větřík mě chladil na kůži. Všichni někam šli, něco podnikali, a já za nimi nechtěla otálet. Proto jsem se rozhodla jít ven. Rychle jsem na sebe hodila šortky a krátké bílé triko, popadla tašku a vyrazila na vlak. Bylo opravdu krásně. Už teď jsem byla ráda, že jsem vyrazila. A jak se později ukázalo, opravdu jsem udělala dobře. Ani nevím, proč jsem došla zrovna sem. Možná mě něco táhlo, ale pochybuji o tom. Dorazila jsem do městského parku blízko Karlova náměstí. Samozřejmě tu bylo plno lidí, a tak jsem rychle vyhledala nějakou opuštěnou lavičku. Naštěstí jsem ji našla a hned tam hupsla. Chvíli jsem si četla knížku, kterou jsem si zrovna půjčila v knihovně, a...
Slzy za přítele
Smějete se, když jste šťastní, pláčete, když jste zoufalí a když vás něco bolí, ať už na těle či na duši. Ale co uděláte, když jste nesmírně nešťastní a zároveň vás zaplavuje podivné zadostiučinění, mísící se s nepochopitelnou radostí? Nevím, co byste udělali vy. Já jsem se nerozhodovala, prostě jsem učinila to, co vždy v tuhle dobu, bez ohledu na náladu. Setřela jsem si slzy, zvedla jsem se z ledu a bez jediného ohlédnutí jsem se vydala pryč. A co, že tam ležel, a co, že jsem ho tak krutě milovala i nesnášela? Myslela jsem si, že bych mohla být krutá. Proč ne, trápil mě spousty let a já se zmohla jen na hloupé škrábance, kterým se vysmál svým nedokonalým a přesto fascinujícím smíchem. To, co vždy touhle dobou. Zkontrolovala jsem, že mám stále tašku přes rameno a...
Panoptikum
Tichá hudba prorážela vzduch okolo mě a já začínal rozeznávat jednotlivá slova. Něžný dívčí hlas mě vábil a okouzloval. Všechno bylo tak známé, i když jsem nemohl pojmenovat krajinu, kterou jsem kráčel… ***„Po noci nenastal den a po dni nepřišla noc. Život je podivnej sen, ve smrti ztratí svou moc. Ztratí svou moc…“ Zahlédl jsem pár postav v dáli, pojil nás stejný směr… Netušil jsem, co se se mnou děje. Nechápal jsem se, ale ten jímavý hlas tu byl stále. Slova se zarývala až do morku kostí a já nemohl odolávat jejich pozvání. „V nastalém tichu je tma a v ní se popelí strach. Kdopak ho asi teď má? Kdo z vás už překročil práh, kdo z vás, kdo z nás… Kdo z vás, kdo z nás?“ Nevěděl jsem, o jakém strachu to zpívá, ale...
Skluzavka
„Proč se musíme stěhovat?“ vzpomínal Kuba na svou nejčastější otázku v poslední době. Ne, že by se mu do Prahy nechtělo, ale od narození žil v Berouně a zvykl si tu. Před měsícem jemu i bratrovi máma oznámila, že se budou stěhovat, protože v práci budou snižovat platy a pak by je tři – Kubu, sebe a Marka – už neuživila. V Praze bude mít práci, z které je uživí, a tak se stěhují. Dneska je pondělí a už jsou v Praze. Kuba musí do nové školy a vůbec se mu tam nechce. Vzpomínal na Beroun a na jejich nevybíravé přivítání každého nováčka ve třídě. Teď to čeká jeho. Mámu ukecává už od soboty, aby ještě do školy nemusel, ale nepodařilo se – do školy musí. Ve třídě se musel přede všemi představit a myslel si, že se propadne do země, protože...
Miška
Myslela jsem si, že doktor žertuje, ale už to bude asi pravda. Jsem těhotná! Dozvěděla jsem se to poměrně nedávno. A ještě teď jsem v šoku. Prozatím jsem to budoucímu tatínkovi neřekla, asi počkám na vhodnou příležitost. V poslední době neustále přemýšlím, kdo nazval ranní nevolnosti ranními. Vždyť trvají celý den! Je mi neustále špatně. Minule jsem jenom ucítila nějakou vůni, a běžela jsem na toaletu. Skoro jsem to nestihla. Nechápu, jak někdo může tvrdit, že těhotenství je nejkrásnější část života ženy. A tohle mám vydržet devět měsíců! Neustále jsem podrážděná. Všichni mě štvou. Doktor mi říkal, že se mi teď budou měnit hladiny hormonů. Podle mě to nejsou hormony, ale celý svět, který se proti mně spiknul. Nikdo mě nenechá v klidu. Pořád někdo otravuje....
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
