Chlapec, který miloval vesmír
Zemská povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Vždycky byl zvláštní. Zvláštní, ne divný. „Divný“ zní ošklivě. S Markem jsme se znali od kolíbky a za celou tu dobu jsem si nikdy nemyslela, že je divný, dokonce ani v takovém tom věku, kdy jsou pro holky divní všichni kluci. Jeho nikdy moc nezajímaly bitky, auta, holky – takové ty věci, které kluci milují a holky to nechápou. Měl vesmír. „Napadlo tě někdy, jak málo stačí k tomu, abysme umřeli?“ ptal se mě jednou večer, bylo nám asi čtrnáct. „Stačí jedno vesmírný těleso a BUM – mrtví.“ „Hele, podle mě spíš umřeš po cestě do školy než kvůli harampádí tam,“ ukázala jsem na tmavou oblohu nad námi. „A co harampádí tady? Na Zemi?“ Zněl zvláštním způsobem bezmocný. Miloval Zemi. Tu modrou planetu ve vesmíru, ne místo,...
V lese
Zemská povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Chtěla od toho všeho utéct. Problémy jí poslední dobou přerůstaly přes hlavu. Už několik týdnů se neustále hádala s rodiči, se snoubencem se místo plánování svatby jen míjeli na chodbě, v práci se kazilo, co jen mohlo. Měla pocit, že jí v životě zůstala jen jediná dobrá a nezkažená věc – tenhle ranní běh. Jen když běžela, měla pocit, že se vše zase zlepší. Problémy se vzdálily, jako by od nich skutečně mohla utéct, stačilo by jen běžet dost dlouho. Ten, kdo řekl, že před problémy se nemá utíkat, ale že se jim má člověk postavit čelem, vůbec netušil, o čem mluví. Nohy ji už automaticky nesly do lesa. Jedna z mála výhod bydlení na úplném kraji města. V lese se poslední dobou cítila stále lépe. Bylo to snad jediné...
Rodná zem
Zemská povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů. „Dědečku, vy jste zase smutný. Stalo se něco?“ Ze zamyšlení mě vytrhl hlas mé vnučky Alex. Tedy, Alex jí říkáme běžně, i když se jmenuje Alexandrina. Bylo to vlastně logické vyústění situace, ve které jsme se ocitli. Tady v Americe by jméno Alexandrina vypadalo zvláštně a lidé by měli problém ho vyslovit. To nádherné jméno, jméno mé matky. Už zase musím vzpomínat. Na svou vlast, své mládí, na vše, co jsem opustil. Je to už tolik let, až je mi zatěžko to počítat. Každé nové jaro přinášelo naději na návrat a každá zima ohlašovala jen zmar. Zima, byla to však pravá zima? To mírné ochlazení se nedalo srovnat s třeskutým mrazem, který bodal do tváří. A sníh, kde jsou ty hromady sněhu, které ani tři muži nestačili...
O smutné planetě
Zemská povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů. „Fikki!“ Skřípavý hlas mého bratra mě přiměl vzbudit se a okamžitě vyskočit na nohy, přičemž jsem se praštil do hlavy o nízký kovový strop. „Aikine,“ zamručel jsem nespokojeně a mnul jsem si místo, kde se má hlava a železo setkaly. „Ty mě prostě nemůžeš jednou za život probudit v klidu. Co chceš?“ „Máš službu. Zapomněls? Mám to říct Siccarovi, že máš děravou hlavu?“ ušklíbl se. Vždycky byl šťastný, když na mě mohl něco prásknout. Pravda je, že jsem posledních pár dní zapomínal na naše „super jídlo“. Chutnalo pěkně odporně, takže jsem se mu vlastně spíš úmyslně vyhýbal, ale je pravda, že po té nechutnosti máme trochu zbystřené myšlení, což se na naší pozici hodí. Ach, jasně, omlouvám se. Já se vlastně vůbec...
Vzkaz lidem
Zemská povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů. To jednou se Vesmírem ozvala hlasitá rána a narodila se Země. Nebyly to nejpříjemnější první okamžiky života. Celá hořela a vznášela se v naprosté tmě. A k tomu do ní ještě vrážely Meteority! Inu, nezbývalo jí nic než čekat. Po miliony let si jen povídala s Meteority, které k ní stále přilétaly, a ani si moc nevšímala dvou podstatných věcí – že totiž oheň na ní pomalu uhasínal a v dáli se rozsvěcovalo malé světélko. Teprve, když už úplně uhasla a světlo bylo opravdu silné, uvědomila si to. Tak začala plout Vesmírem za světlem, zatímco na šedé kůži se jí začaly objevovat Mráčky. A tak Země potkala Slunce. Slunce bylo to nejkrásnější, co kdy Země viděla. Krásně žhnulo a všechny planety na něm mohly oči nechat. No...
O studánce zapomnění
Vodní povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů. V krčmě U Brouka se scházeli pocestní z celého kraje. Jednoho večera se zastavil za partou přátel i Verbarix. Potulný kejklíř a příležitostný kouzelník. Rád prozkoumává tajemná místa, vlastně je tím skoro posedlý. No a nedávno narazil na opravdu hrozivé místo. Vlastně tam nebylo vůbec nic. Jen taková strašlivá prázdnota. A od té doby nemůže v noci dobře spát, jeho sny jsou děsivě prázdné. Budí se celý vyděšený. Kamarádi se mu snažili pomoci, ale nikdo na nic nemohl přijít. Krčmář je chvíli poslouchal a pak si vzpomněl, že zrovna nedávno mu někdo vyprávěl o studánce zapomnění. Je prý kdesi v hlubokém lese poblíž Lungsodu. Bohužel přes les nevede žádná stezka, ale dá se jít v noci směrem k hvězdě Putýnce. Vzácnou...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
