O smutné planetě
Zemská povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů. „Fikki!“ Skřípavý hlas mého bratra mě přiměl vzbudit se a okamžitě vyskočit na nohy, přičemž jsem se praštil do hlavy o nízký kovový strop. „Aikine,“ zamručel jsem nespokojeně a mnul jsem si místo, kde se má hlava a železo setkaly. „Ty mě prostě nemůžeš jednou za život probudit v klidu. Co chceš?“ „Máš službu. Zapomněls? Mám to říct Siccarovi, že máš děravou hlavu?“ ušklíbl se. Vždycky byl šťastný, když na mě mohl něco prásknout. Pravda je, že jsem posledních pár dní zapomínal na naše „super jídlo“. Chutnalo pěkně odporně, takže jsem se mu vlastně spíš úmyslně vyhýbal, ale je pravda, že po té nechutnosti máme trochu zbystřené myšlení, což se na naší pozici hodí. Ach, jasně, omlouvám se. Já se vlastně vůbec...
Vzkaz lidem
Zemská povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů. To jednou se Vesmírem ozvala hlasitá rána a narodila se Země. Nebyly to nejpříjemnější první okamžiky života. Celá hořela a vznášela se v naprosté tmě. A k tomu do ní ještě vrážely Meteority! Inu, nezbývalo jí nic než čekat. Po miliony let si jen povídala s Meteority, které k ní stále přilétaly, a ani si moc nevšímala dvou podstatných věcí – že totiž oheň na ní pomalu uhasínal a v dáli se rozsvěcovalo malé světélko. Teprve, když už úplně uhasla a světlo bylo opravdu silné, uvědomila si to. Tak začala plout Vesmírem za světlem, zatímco na šedé kůži se jí začaly objevovat Mráčky. A tak Země potkala Slunce. Slunce bylo to nejkrásnější, co kdy Země viděla. Krásně žhnulo a všechny planety na něm mohly oči nechat. No...
O studánce zapomnění
Vodní povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů. V krčmě U Brouka se scházeli pocestní z celého kraje. Jednoho večera se zastavil za partou přátel i Verbarix. Potulný kejklíř a příležitostný kouzelník. Rád prozkoumává tajemná místa, vlastně je tím skoro posedlý. No a nedávno narazil na opravdu hrozivé místo. Vlastně tam nebylo vůbec nic. Jen taková strašlivá prázdnota. A od té doby nemůže v noci dobře spát, jeho sny jsou děsivě prázdné. Budí se celý vyděšený. Kamarádi se mu snažili pomoci, ale nikdo na nic nemohl přijít. Krčmář je chvíli poslouchal a pak si vzpomněl, že zrovna nedávno mu někdo vyprávěl o studánce zapomnění. Je prý kdesi v hlubokém lese poblíž Lungsodu. Bohužel přes les nevede žádná stezka, ale dá se jít v noci směrem k hvězdě Putýnce. Vzácnou...
Ledová náruč
Vodní povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Je mi devět, když stojím na okraji říčky a sleduji to otravné mrňavé stvoření, jak z dřevěné lávky vedoucí na druhou stranu řeky krmí kachny kousky chleba. Nechci tady být. Měl bych být s kamarády, ale místo toho jsem uvězněn s tímhle… špuntem. Protřesu ztuhlé ruce a zastrčím je do kapes v naději, že je uchráním před chladným listopadovým větrem. Špičkou boty bezděčně kopnu do hromádky spadaného listí, a pro jednou je mi zcela ukradené, že se zašpiním. Neměl bych tu být. Copak jsem já snad rodič? Prosil jsem se o sourozence? Občas zvednu pohled k radostné dětské tvářičce a nechápu. Nechápu, co vidí na těch opeřencích, chlebu, a proč tady oba stojíme, zatímco nám dešťové kapky padají za krk. Jsou studené...
Voda nad zlato
Vodní povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Je tomu už mnoho let, co se náš svět změnil a my kouzelníci opět vykoukli mezi mudly. Avšak nezměnilo se jen to, že jsme se přestali ukrývat. Změnila se i sama země, kterou společně s mudly obýváme. Země zpustla. Mnoho mudlovských vědců říká, že naše planeta se přiblížila ke slunci a tím pádem se voda začala vypařovat. Moře se začala zmenšovat a jezera, řeky i ostatní sladkovodní zdroje téměř vyschly. Nemluvě o tom, že ledovce už dávno roztály a zmizely kdo ví kam. A proto se stala voda cennější než zlato a všechny peníze rázem ztratily hodnotu. I kouzelníků se dotkla tahle změna, proto se rozhodli dát svou existenci najevo a pomoci tak mudlům vrátit naši planetu do nějaké rovnováhy. Avšak nejsme všemocní a ani...
Maim
Vodní povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů. „Maim!“ Slyšela jsem Beccu, jak trochu vyděšeně volá mé jméno. Seděly jsme na pláži a já se zakoukala na moře, na jeho nekonečné dálky, na tu krásnou modrou plochu. Nechtěla jsem, aby mě vytrhla z myšlenek, a tak jsem dělala, že ji neslyším. Ignorovat ji bylo snadné – její hlas zněl zdálky, jakoby mimo můj svět. „Maim! Co si myslíš, že děláš?!“ Teď se ozvala víc zblízka. Víc vyděšeně, trochu naštvaně a dost udýchaně. Můj mozek však stále neviděl důvod brát ji na vědomí. Netušila jsem, proč hysterčí, když spolu sedíme na lehátcích a opalujeme se. Ona však nepolevovala: „Maim!“ Pevně mě chytla za paži. „Co to sakra děláš?! Vždyť neumíš plavat!“ Roztržitě jsem zaznamenala, že nesedíme na lehátcích, jak jsem si...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
