Expelliarmus
Stalo se to již před mnoha lety. V lesích u velkého vodopádu, který rachotil nad krajem řeckým, žil stařičký kouzelník. Žil v polorozpadlém domku na okraji velkého hlubokého lesa, kterému nikdo nikdy neřekl jinak než Strašinec. O tom lese se totiž dodnes povídají smyšlené a možná i pravdivé příběhy, že tam žije spousta bubáků, nebezpečných tvorů, možná i nějaký ten černokněžník, který se ukrývá před Ministerstvem kouzel. Jen málo kouzelníků a lidí se odvážilo do hlubin tohoto lesa. Naopak ten stařičký kouzelník, o kterém vypráví náš příběh, chodil do lesa často. Hledal tam bylinky na různé zdravé čaje, znal místa, kde jsou vždy hromady hub, znal stromy, kde roste chutné ovoce a znal místa, kde rostou dobré jahody, maliny a podobně. V lese byl skoro každý den,...
Zrození dravé šelmy
Projedu celou vesnicí a zastavím se až u posledního domu, dá-li se to polorozpadlé stavení vůbec nazvat domem. Znechuceně si odplivnu. S mírným pobavením zaznamenám pohoršené tváře několika usedlíků. Rozhodným krokem se vydám za jedním z nich.Bez nejmenšího zaváhání rozrazím branku u plotu. Nakopnu nejbližší slepici a sleduji, jak se s poděšeným kvokáním snaží dostat z mého dosahu. „Hej, ženská jedna pitomá! Co si myslíš, že děláš?“ zařve na mne zřejmě její majitel. „Hledám hospodu a informace,“ ušklíbnu se. „Hospodu nemáme a nic ti neřeknu. Koukej mazat tam, odkud jsi přišla a raději si hleď svých faganů a plotny!“ mužík je už téměř u mě. V ruce svírá klacek a kdyby měl místo očí dýky, jsem již dávno mrtvá....
Magičtí bratři
Cesta dvou bratří ke společné magické budoucnosti. Ne každá cesta je bez překážek a ne každá končí tam, kde si člověk původně přeje skončit. Prašnou cestou vedoucí z města šly dvě vytáhlé postavy. Chlapci. Jeden od druhého se příliš nelišili. Oba měli delší černé vlasy, šedé oči a ostře řezné rysy. „Jsme bráchové, dvojčata! Takže bysme se měli dělit rovným dílem i o výprasky!“ „Ty jsi komunista nebo co?“ ohrnul nos ten o chlup menší a nakopl ležící kámen. Zarazil ruce hluboko do kapes a rozhlížel se znuděně po okolí. Ulice byla prázdná, plná žlutého písku, který otravoval v posledních dnech život celému městu. „Je tu nuda, když není koho naštvat,“ stěžoval si po chvíli bratrovi a nakopl další kámen. „Já jsem rád, že je...
Deník s kovovou vazbou
Když jsem pomalu otevřela oči, oslnila mě pronikavá sluneční záře. „Slunce? Teplo?“ řekla jsem udiveně. „Přísahala bych, že ještě včera byl leden. AUU!“ snažila jsem se posadit, ale hlavou a levým kolenem mi projela prudká bolest. „Sakra, co se včera stalo? Vůbec nic si nepamatuju. Fajn, teď dokonce mluvím sama se sebou. Zbláznila jsem se. Dočista jsem se zbláznila,“ říkala jsem si sama pro sebe a začala prozkoumávat místo, které mi posloužilo jako nocleh. Ležela jsem na měkké zelené trávě, okolo rostly vysoké zelené stromy a všude se ozýval ptačí zpěv. To asi nebude leden, co se to kruci stalo a kde to jsem? Dlaněmi jsem se opřela o zem a postavila se na nohy. Bolest v noze zůstávala nezměněná, ale hlava mě bolela ještě víc. O...
Setkání v minulosti
Co má znamenat ten povyk? Co se to děje? V hlavě se mi ozývá vzdálený křik, a tak ospale otevřu oči. Rozhlížím se po pokoji a…Vůbec nejsem u sebe doma. Pomalu se posadím a pozoruji dřevené stěny, v rohu pokoje slámu a na stěně jedno obyčejné zátiší s jablkem, navíc nedokončené. Kde to proboha jsem? Vstanu a rozhlížím se po svém oblečení, na kusu dřeva, který má pravděpodobně sloužit jako židle, najdu otrhané oblečení. Jediné, co leží na ošuntělém stole, stejně jako doma, je má hůlka. Nechápavě se obléknu, zastrčím si do vnitřní kapsy šatů svou hůlku a vyjdu ven pátrat po původci toho rozruchu. Procházím temnými uličkami mezi obyčejnými středověkými domky, až dojdu na „náměstí“. Všude okolo byly zapadlé a polorozpadlé domky. Na onom náměstí se...
Zapovězený les
V dobách zapomenutých, kdy širé lesy pokrývaly jako koberce zvlněné planiny české kotliny, kdy příroda neomezeně panovala všemu živému, a skupinky lidí přežívaly v malých osadách, odehrály se mnohé příběhy, jež se v dnešní době mohou zdát neuvěřitelné. A přesto se staly a v oněch časech se jim lidé nikterak nedivili a přijímali je jako součást divotvorné matky přírody, v jejímž panství pokorně žili. V té době byla běžná všelijaká kouzla a kouzelné bytosti a mnohé staré báby byly v úctě, neboť uchovávaly zapomenuté vědomosti a tajemství. Bylo vinou času, že zmizela kouzla spolu s vírou v ně, jak staří umírali a mladí se smáli hloupým pověrám, jež nakonec přešly v legendy. Zda to byla víra, jež kouzla stvořila, nebo kouzla dala život víře, je nejisté, neboť...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
