Kletba zeleného smaragdu – 5. díl
Bolest jsem necítila. Aspoň to mi zrcadlo dopřálo, bezbolestnou smrt. Mé tělo bezvládně leželo na zemi. Všimla jsem si zašité ponožky, která mi vyčnívala z boty. Můj poslední pohled patřil obrazu v zrcadle. Stála v něm moje prabábi a usmívala se. V obličeji se jí zračilo mlhavé zoufalství. Viděla snad to, co jsem udělala? Stoupla jsem si k zrcadlu a položila na něj ruku. Překvapilo mě, že jsem se ho mohla dotknout, i když jsem byla pouhým stínem. Odraz v zrcadle se zavlnil a já propadla za jeho oponu. Padala jsem. Jediné, co jsem viděla, byla mihotající se světluška a pobíhající jednorožec na mýtině. Zavřela jsem oči a modlila se. Nakonec mě na tváři zahřála čísi ruka. Otevřela jsem oči a uviděla před sebou svou rodinu. Mámu, tátu. Moji prabábi i prapraděda....
Kletba zeleného smaragdu – 4. díl
Neviditelná síla se mě snažila odtrhnout od přízraku. Zavřela jsem oči a přitiskla ho pevněji k sobě. Slyšela jsem, jak mi nad hlavou burácí hromy. Něco se blížilo. Něco zlověstného, co nutilo mé smysly, mít se na pozoru. Zhmotnělé ruce mě obejmuly, jako kdyby se snažily skrýt mě před tím nebezpečenstvím, které se blížilo. Zdálo se to nemožné, ale přísahala bych, že jsem pod jeho kůží cítila bít srdce. Přízrak se změnil. Na své tváři jsem cítila padající déšť, a když se má víčka otevřela, i přes tu zuřící bouři jsem jasně viděla do očí toho cizince. Odráželo se v nich tolik emocí, které jsem neuměla pojmenovat. V momentě, kdy jsem mu chtěla položit ruku na tvář, se to stalo. V nestřeženém okamžiku mě ta neviditelná síla odmrštila pryč. Padala jsem. Možná to byly...
Kletba zeleného smaragdu – 3. díl
Zelený smaragd na hrudi mě hřál, zatímco jsme procházeli Temným hvozdem. Pohybující se přízrak vedle mě nic neříkal. Mířil do hlubin lesa a zelený drahokam ho ochotně následoval. Já jsem ho ochotně následovala. V hlavě mi vířilo spoustu myšlenek. Nevěděla jsem, co se stane a jestli tohle vůbec přežiju. Nejsmutnější na tom všem bylo, že by moji smrt nikdo neoplakal. Jestli totiž zrcadlo ukazovalo pravdu, moje prabábi byla dávno mrtvá. Mrtvá. To slovo se mi převalovalo v myšlenkách a trávilo veškeré mé naděje. Přála jsem si věřit, že se s prabábi ještě uvidím, ale nakonec mě ten skličující pocit ovládl a z mých úst se vydral stén bolesti. V mysli se mi ozval výsměšný smích. Na chvíli jsem si myslela, že se mi to zdálo, ale ta slova, která poté přišla, mě...
Kletba zeleného smaragdu – 2. díl
Když jsem se probrala, cítila jsem, jak mě do obličeje pálí ostré sluneční paprsky. Slunce jsem milovala, ale teď se mi ostře a bolestivě zabodávalo do kůže, až jsem musela ucuknout a svalit se z postele na zem. Ten chlad kamenné podlahy jsem uvítala. Spokojenost však neměla trvat příliš dlouho, protože mi docházelo, že jsem se nacházela v místnosti, kterou jsem neznala. Srdce mi v hrudi poskakovalo příliš rychle. Měla jsem strach. Kde to jsem? Jak jsem se sem dostala? Nepamatovala jsem si nic. Proč jsem viděla svého prapradědečka? A kam se poděla moje prabábi? Při vzpomínce na její obličej se mi stáhlo hrdlo úzkostí. Moc dobře jsem nyní chápala, že příběh, který mi vykládala, nebyl vymyšlený. Byla to pravda. Jaký však bude mít dopad na můj život, jsem ještě...
Kletba zeleného smaragdu – 1. díl
Temný hvozd bylo místo, které navštívilo jen velmi málo smrtelníků. Říká se, že ti, co hvozd navštívili, se již nikdy nevrátili. Není to tak, že by nechtěli nebo je snad čekalo nějaké nebezpečenství, i když ani to nejde vyloučit. Je to tím, že jakmile se dotkla lidská noha půdy, kde Temný hvozd začínal, vzplála kolem něj vysoká ohnivá hranice, která plála několik let. Tuto hranici nešlo žádným způsobem překročit. Moje brabábi říkala, že ale jeden způsob byl, a že právě její otec před mnoha lety tento způsob odhalil. Moje brabábi mi ten příběh vyprávěla. Jednoho dne do mých rukou vložila krabičku, která na světle perleťově zářila. Byla opravdu nádherná, ale nic se nevyrovnalo tomu, co leželo uvnitř ní. A tehdy začala prababička vyprávět příběh svého otce. Jamie...
Epilog
Melichar seděl na zápraží svého domu. Díval se zasněnýma očima daleko do dálky a bylo patrné, že jeho mysl byla daleko v hlubinách jeho duše. U nohou ležel jeho věrný společník. Čas odměřoval dny i měsíce od okamžiku, kdy se vrátil se svým kocourem zpět domů. První dny nebyl schopen únavou nic, než sedět u roztopeného krbu a nečinně pozorovat plameny, pohlcující velká polena. Byl tak promrzlý a po roce, co ho provázel výhradně živel vody, byl vděčný teplu a suchu. Kdybychom v tuto chvíli dokázali vidět do jeho hlavy, asi bychom věděli, kam se jeho příběh ubíral. Uplynul téměř rok. Blížily se Vánoce a Melichar, zabalený do vlněného šálu, seděl a s každým zašelestěním ve větvích stromů, sebou trhnul. A pak ticho zasněžené krajiny rozříznul ostrý křik právě...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
