Tmavomodrý květ
Historický kontext: Romantismus, Německo – poezie modrého květu. Květ je symbolem životního snu, všeho po čem toužíme a čeho chceme dosáhnout.Snad říká se: „Ten život je jen jmění, práce, nervy a krutost jakbysmet.“ Avšak tvrdím, tohle život není, ten můj je tmavomodrý květ. Říkejte si kdo chce co chce, já jsem však jak Salome, svůj květ si najdu přece lehce, ať už rychle nebo ne. Jen vyzývám vás, kamarádi, pozdvihněte oči své, neb kvítky se vám posmívají rovnou – přímo před nosem.
Do poslední kapky 4.
* Pokojem čpěl zápach krve. Podívala se na své dlaně. Pozdvihla je k očím a sledovala krev temně rudou jak divoké růže. Pomalu se srážela. Byl to jediný důkaz o jejím činu v oné místnosti. Připálila si cigaretu a prkenně přešla k umyvadlu. Voda mísící se s její vinou zrůžověla. Všechno smyla. Do poslední kapky. *Ten den si řekla, že ho po tak krásném víkendu překvapí. Uvaří jeho oblíbené jídlo – hovězí roštěnou s novým bramborem, poté si obleče něco, čemu se zrovna nedá říkat ‚oblečení‘, když odhaluje tolik částí těla a udělají si pěkný večer. A jak tak stála s taškou s erotickým prádlem v jedné ruce a s čtvrtkilovým kusem hovězího v ruce druhé, otevřela dvířka poštovní schránky a to všechno protáhl tenký ostrý drát a přeřízl vše na malé části....
Kalamář
Báseň z pera havraspárské autorky Trishy Thompson.Zas vstupuji do krásy smutné tváře, kdy z očí mi teče, jak ze zátky kalamáře. Schod po schodu vstupuji do zšeřelé místnosti. Pode mnou roklina. Veškeré mé štěstí a slávu odhodím mu do klína. Mu, muži beze tváře. On všechny mé mašle úsměvů, zlomkem sekundy, představou jeho vůně, jen jak si na něj vzpomenu- -mašle splývají. Jen on mi je zas v pevný suk sváže. Jenže ty to nejsi. A postupem času, který nezastavím, váhám. Půjde ještě vůbec někdy ty tenké nitky svázat? Šlo by to – já stále doufám, že každá dírka a prasklina bude vyspravena dotykem tvých něžných úst. To by mi však polibek musel dát s opravdovou tváří muž. Jenže ty tu nejsi. A zas pozbyl jsi svou mladou tvář. A já už jaksi přestávám vnímat...
Jak na narkomana IX.
„Hodláš ho poslouchat?“ „Vypadám snad jako poslušný typ?“ „Ani ne,“ usoudila jsem po zhlédnutí jeho oblečení. Ředitel nás udeřil svým pohledem a jako kněz dále pokračoval ve výkladu. „Hele, jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se zamyšleně a on se jen zasmál. „A jak bys chtěla, abych se jmenoval?“ „Tak jak se jmenuješ?“ „Který jméno se ti líbí?“ „Proč bych měla lidi hodnotit podle jména?“ „Rozum, odškrtnuto,“ řekl šeptem. „Hmm?“ zdvihla jsem obočí. „To nic, jmenuju se Alexander.“ Zachichotala jsem se. „Lexa!“ „Hmm?“ „Mno jen že to není český jméno, že jo.. Vždycky se mi líbily ty cizí jména..“...
Jak na narkomana VIII.
Všechno bylo naprosto příšerné. NE, ještě hůř. Bylo to růžově šokující. Sledovala jsem Míšin neustále klesající úsměv, když do sálu stále ne a ne vstoupit kluk ve žluté košili. A věděla jsem, že jak mi vyprchá nikotin z těla, budu i já nucena hledat nějakého vyčnívajícího kluka svojí stupidní myslí, která se bohužel probudí. Po parketách pobíhaly první páry a úzkostně se držely za ruce, aby jeden druhého neztratily. To jim asi ještě nedošlo, jaká tohle bude otrava. Navzdory nesouhlasnému mručení ředitele, který mě propaloval pohledem skrz dvě muší lupy na očích, jsem si strčila do uší pecky a pustila jsem si svého oblíbeného zpěváka tak hlasitě, abych neslyšela ty, s prominutím, sračky, co hrály z repráků. Kdo by byl ochotný poslouchat Lady Gaga? Ředitel zřejmě...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
