Kalamář

Báseň z pera havraspárské autorky Trishy Thompson.

Zas vstupuji do krásy smutné tváře,

kdy z očí mi teče, jak ze zátky kalamáře.

Schod po schodu vstupuji do zšeřelé místnosti.

Pode mnou roklina.

Veškeré mé štěstí a slávu

odhodím mu do klína.

Mu, muži beze tváře.

On všechny mé mašle úsměvů,

zlomkem sekundy,

představou jeho vůně,

jen jak si na něj vzpomenu-

-mašle splývají.

Jen on mi je zas v pevný suk sváže.

Jenže ty to nejsi.

A postupem času, který nezastavím,

váhám.

Půjde ještě vůbec někdy ty tenké nitky svázat?

Šlo by to - já stále doufám,

že každá dírka a prasklina

bude vyspravena dotykem tvých něžných úst.

To by mi však polibek musel dát

s opravdovou tváří muž.

Jenže ty tu nejsi.

A zas pozbyl jsi svou mladou tvář.

A já už jaksi přestávám

vnímat světazář...

*