Vílí prach
V pátém kole bobřík veršů málem šokem omdlel. To, když mu slečna Newika naservírovala krásnou a neskonale dlouhou báseň. -*- Na mechu malinká víla si sedí Sedí vprostřed zeleného lesa Od ní vůkol píseň se nesa Zvědavě na svět okolní hledí Na mechu barvy nejdražších smaragdů Zpívá si, zpívá o matičce Zemi Nejkrásnější planetě mezi všemi Zpívá, jak by znala ji celou, opravdu Její slova nesou se pod klenbou z větvoví Pod klenbou korun statných stromů Oni a semínka? Dávno již tomu! Skřivánek zpívá s ní, tiše jí napoví Skřivánek postrčí píseň tu o světě Přírodu přenádhernou jistě chválí Z výše ji vídá – změnit téma však neotálí Zajímá se o lidi na velké modré planetě Skřivan, co na větvi sedává pod červánky Drobný krasavec notující v hávu peří Štěbetá víle a víla...
Zpátky domů
Druhým lovcem, kterému se podařilo ulovit bobříka budoucích dnů, se stala slečna Newika Shelley Lovecraft. -*- „Tady Lexie, tedy, chci říct…“ obraz zašumí, zvuk se zasekne. „Tady Le-“ následuje pár slov v neznámém jazyce, dle intonace se jedná o nadávky, které se ke vzhledu drobné blondýnky v uniformě Průzkumníků Nesmírna hodily asi podobně, jako čtyři copánky s růžovými mašlemi ke kapitánským výložkám. Přitom obojí má na sobě a vlastně to vše poměrně ladí. Obraz hologramu se konečně dává do pohybu a Lexie, kterak se představila, se pokusí o profesionální úsměv. „Tady kapitánka Alexandra Zlá z lodi Stellaktit. Hlásím úspěšné vystoupení z meziprostoru. Nacházíme se Doma, kolem lodi je temnota a zatím prázdno. Pár dní potrvá, než se přesněji zorientujeme. Cesta...
12 měsíců v kimonu
Na scénu přichází ulovený bobřík tajemných dálek v podání slečny Newiky Shelley Lovecraft, která bez zaváhání pro svého prvního bobříka složila dvanáct krásný haiku básní. Leden Barevný výbuchExploze světel zítřkaZačal nový rok Únor Krátký to měsícSněhu první květinyStále je zima Březen Ač jaro, zimaZpěv, tání, květy, mlhaAč zima, jaro Duben Šprým na oblozeDuha střídá slunce mrakZelená se svět Květen Girlanda kvítíStromy v hávu svatbyPřekrásný to čas Červen Jahody zrajíVše v přírodě jásáLéto začíná Červenec Slunce paprskyVodou nohy smočit jenLásky letní sen Srpen Mizí zlatý klasDny horké, v noci chladMlha k ránu Září Na drátech ptáčciDrak létá z papíruListí se barví Říjen Žije přírodaZáře slunce pozdníhoDuhový háv dne Listopad Duhy pán...
Moje báseň
Báseň původně psaná pro předmět Literární seminář – poezie, který vyučuje Anseiola Jasmis Rawenclav. * Moje báseň občas smutná se může zdát;Však pohádkový konec mívá, dlouhá je akorát;Velmi ráda básním o všelikém na světě:O hadovi, o květinách či o dálné planetě. Slovy já se snažím popsat, co kreslením nesvedu;Často pak do něčí hlavy vsadím skřítka Nezbedu.Zamyslí se, možná zasní, pozor chvilku nedává;Zcela ho teď uchvátila básničky mé představa.
Alice: Sára, led a důkazy
„Jestli jsem už dva dny v autě jen, aby se mi z podsvětí vysmál, tak se zabiju… jenom abych mu mohla jednu vrazit…“ Alici už padala hlava. Přemítala, zda-li platí povinné přestávky při řízení i pro řidiče osobních vraků. Zabočila k benzínce, zastavila a vydala se doplnit zásoby energetických nápojů. Před cestou si ani nestihla přebarvit vlasy, jenom zastřihnout, takže při vstupu do obchůdku oslnila všechny přítomné neonově zeleným mikádem. Posilněná nápojem pochybného obalu i chuti opět sedla do auta a vydala se na cestu. Před ní se pomalu měnila krajina. Město vystřídala pole, pole přešla v poušť, poušť střídaly pláně, pláně kopce a kopce hory. Brzy bude na místě. Zaparkovala auto a zastavila na příslušné adrese. Přišla si víc a víc...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
