Naděje

Z pera Klotyldy Malíkové -*- Přicházela každý den.Nosívala s sebou trochu jídla, jednoduchou lékárničku a ilustrovanou knížku. Pro některé z těch lidí bylo společné čtení a povídání hotovým svátkem.Někdy jí nadávali, často jí slibovali, že se sebou něco udělají. Věřila, že to slibují i sobě. Občas byli úplně mimo, v takové dny nešlo dělat nic.Dávala jim kontakty, zprostředkovávala setkání.Někteří povstali, většina ne.Přicházela mezi ně znovu a znovu.Nosila jídlo, léky, lidskou pozornost a hluboký zájem.Někdy to všechno opláceli nevděkem, sebelítostí, agresí. Někdy sáhli po příliš snadných řešeních, někdy úplně obyčejně selhali.Přesto každý den zase přišla svou pomoc...

Víra

Z pera Klotyldy Malíkové. -*- Přišel ke křížku u cesty. Měl v plánu udělat si přestávku, občerstvit se, nasbírat trochu sil. Neusedl však hned ke svačině. Poklekl u kříže, sepjal své ruce a modlil se. Tichým, leč pevným hlasem děkoval za vše dobré, co se mu děje, a prosil o zvládnutí všeho těžkého, čím prochází. Vyznal svůj vděk a svou víru, jakkoliv vyznání víry mohlo působit zbytečné: nebýt jí, nebyl by na své pouti. Teprve poté, co dokončil svou modlitbu, odstoupil a usadil se ve stínu, teprve po občerstvení duše jal se občerstvovat tělo. Usedal ke svačině milující a milovaný, úzce spojený se svým...

K noze!

Bobříka strachu jen tak nic nevyděsí. Ale příběh slečny Klotyldy mu naježil chloupky na těle a doporučuje, aby jej četli čtenáři starší dvanácti let. -*-   Nela si do drobného batůžku sbalila menší lahev s vodou a cestovní misku, naplnila si kapsu pamlsky a popadla vodítko. V té chvíli se bytem ozval charakteristický dusot a záhy stál Maxim, její kříženec teriéra, vedle Nely. Nela se, stejně jako mnohdy jindy, neubránila zasmání. Maxim byl prostě vždycky plný energie, i když zrovna spal, i když třeba zrovna přišel z dlouhé procházky, i když strávil hodinu hraním si s jinými psy. Právě dovádění s dalšími psy ho mělo za chvíli čekat. Když Nela před rokem zjistila, že se v nedalekém parku vždy ve čtyři odpoledne...

Kočičí dáma

Přišli vám kočičí dámy jako milé paní, které jsou známé tím, že je zbožňují kočky? Nu, možná po dnešním příběhu z pera slečny Klotyldy na ně změníte názor. Bobřík ponaučení si na ně rozhodně začne dávat pozor! -*- Milý bobříku, chtěla bych tě varovat, tak jako se snažím varovat všechny své kamarády a příbuzné. Jestli občas chodíš ulicemi, určitě už jsi mnohokrát potkal podivnou stařenku, která zrovna krmila toulavé kočky. Jen vzpomínej. Bývá to nepříliš upravená dáma, která ale nepůsobí jako klasická bezdomovkyně, nijak zvlášť nesmrdí, má se do čeho zachumlat. A mívá kapsy plného něčeho, čím potěší ty kočičí jazýčky. Když člověk přijde, dávno toulavé kočky přivábila k sobě, i když se třeba občas nějaká další přidá. Ale tu stařenku samotnou člověk nevidí...

Zřídlo hrozby

Když se bobřík cizích světů dozvěděl název příběhu, který pro něj slečna Klotylda napsala, nemohl se dočkat, až se dozví více. Pokud i vás zajímá, co je ono tajemné Zřídlo hrozby, neváhejte a dejte se do čtení. -*- V místnosti vládlo ticho. Všem přihlížejícím bylo jasné, že kdyby vstoupili do hluboké sféry, uvidí v ní charakteristické prvky očekávání. Nikdo z nich to ale neudělal. Jejich oči zůstaly upřené na samotného mistra, v jehož tváři se mísilo hluboké soustředění se vzrůstající starostí. Čas tiše ubíhal. A se vzrůstající starostí mistra vzrůstala také nervozita jeho kolegů, učňů i prvožáků. Pak se do mistrových očí vrátilo zaměření na fyzickou sféru. Ať viděl cokoliv, viděl dostatek. Soustředění už nebránilo starosti, aby sama ozdobila celý mistrův...