Příběh nesmrtelnosti – 7. kapitola – Elfský slovník do kapsy
„Coita, Celebriän, larcavë!“ Zmateně jsem zamrkala, když se kolem mě rozezvučel hlas pronášející cosi v elfském jazyce. „Celebriän! Cenarius mera tyé cenië. Coita, coita!“ Nechápu to, běželo mi hlavou, když jsem se snažila rozlepit spánkem spojená víčka. Vždyť elfštině mám rozumět! Alespoň jednu věc jsem zvládala, tak mi jí teď neberte! Nikdo ti jí nebere. Tady jen vidíš, jak moc mě potřebuješ… Dobré ráno Merenwen… Kdepak se v tobě bere ta jízlivost? „Sakra Celebriän, už se pohneš?!“ Konečně začala ta slova zase dávat smysl. Díkybohu. „Uhmmm…co se děje?“ Konečně jsem zaostřila a znovu si uvědomila, jak je to super, když se po ránu nemusím slepě potácet pro čočky, abych si mohla cokoli prohlédnout....
Příběh nesmrtelnosti – 6. kapitola – Kdopak to mluví?
Když mi ten večer Eltariel ukázala, kde budu bydlet, netoužila jsem po ničem jiném, než být chvíli sama. Nějak toho na mě bylo moc. No uznejte, mě, člověka, který na sobě neměl sukni od doby, kdy se naučil dupat nožkou, schovávat se pod křeslem a křičet „Ne, já neci, neci!“, nutí nosit dokonce šaty a ještě po něm chtějí, aby jezdil na koni. Jo a jen tak mimochodem má ještě zachránit svět. Divíte se, že mě to všecko trochu zmohlo? Z roztržených zelených šatů, které jsem dala Jaině, aby je opravila, jsem se převlékla do trochu pohodlnější bílé halenky a zelené sukně, hnědý korzet jsem nechala s nedůvěrou ležet na posteli, kde jsem ho našla, protože… korzet? He? Povalovala jsem se na posteli, chroupala nějaké podivné sušenky, které mi kdosi...
Do třetice všeho dobrého a zlého II.
Příspěvek ze soutěže Drabble. Stála jsem před domovními dveřmi. Na sobě černý kabát, na očích sluneční brýle. Image je totiž důležitá, však to sami znáte. Jakmile vypadáte špatně, nikdo vás nebere vážně. A já potřebovala mít u lidí respekt, proto ty rekvizity. Potěžkala jsem zbraň v ruce a odjistila ji. Hledala jsem ho už… dlouho. Nedařilo se mi to. Odnesli to jiní. Spletla jsem se, dvakrát. Kvůli němu umřeli už dva kluci, kvůli tomu, že se schovával. Já ho ale najdu. Musím. Chci se pomstít za to, co mi udělal.
Letmý polibek II.
Příspěvek ze soutěže Drabble. Noční tmu prosvěcovaly hvězdy jako maličká světélka dalekých světů. Stála tam sama a pod ní se rozpínala propast, oči upřené tam, kam nikdo nedohlédl. Sametová temnota uklidňovala. Před očima ho viděla, jako by stál přímo u ní. Vrátila se zpět do toho okamžiku. Jediné zachvění, náhlý popud. Nikdy nepřišla na to, co ho k tomu vedlo. Jeho rty se ušklíbaly a náhle se přitiskly k jejím. Dotkla se svých úst. Stále tam cítila hořkosladkou příchuť bolesti z toho, jak jí jeden letmý polibek zlomil srdce. Roztáhla ruce, skočila do propasti a vítr jí konečně zuřivě slíbal jeho dotyk ze rtů.
Fantazie
Kolem zaševelily barvy a v jejich víru se zhmotnila ona – Fantazie. Vypnula počítač a promnula si unavené oči, před kterýma se jí stále míhaly stovky čísel a součtů. „Dáte si kávu, paní Spencerová,“ nakoukla do její kanceláře sekretářka. „Ach, káva je přesně to, co teď potřebuji,“ přikývla a vstala ze židle. Protáhla si ohnutá záda a zakřupala klouby. Její práce jí bavila, ale občas, právě v takových chvílích, kdy dodělal nějaký složitý projekt a její mysl byla zcela uvolněná, v tom okamžiku měla ten dojem, že jí něco uniká. Že něco ztratila, ale sama si nemohla vzpomenout, co by to vlastně mělo být. „Tady,“ objevila se sekretářka znovu s obyčejným tmavomodrým hrníčkem v ruce. Alex se v hlavě objevil podivný,...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
