Druhé okénko: Jak vrbu přešla závist
První adventní neděle si zaslouží příběh, a ne jen tak ledajaký. Chce to příběh úsměvný i hluboký, pohádkový a přece skutečný. Jeden takový by tu byl. Adventní povídka o vrbě z pera Jamese Watfara je právě takovým příběhem. Pusťte se do čtení… * Podzimní vítr rozfoukal poslední barevné listí a pomalu ale jistě zeslábnul. Nebe se začalo čím dál častěji schovávat za bílé mraky a netrvalo dlouho, než pocukrovalo kraj prvním sněhem. Všichni tu studenou nadílku, třpytivou a okouzlující, pozorovali se zatajeným dechem a slzou dojetí na víčku, jen vrba ne. Jen jedna vrba na kraji jezera, která se rozhodla, že nebude mít ráda Vánoce. A první sníh, to je jasné znamení, že se zase jednou Vánoce blíží. Celé roky slýchala vrba, od těch, co si pod ní tu a tam o všem...
A pro dny místa není
Báseň z pera Jamese Watfara – příspěvek do soutěže Letní slunovrat Pod vrbou. Předlouhé okamžiky denní, Stahují smyčku kolem snění, Oprátkou času, Dlouhých snů krásu, Stahuje slunce žhnoucí, Na nebi věčnost jsoucí, Než zase vládu předá, Než opět luna šedá, Temnotu světu dopřeje, Tmu, v které dobře je, Tajemným světům snění, A pro dny místa není.
Halloweenské horůrky – James Watfar
Poprvé Po tichých ulicích nočního města se povalovaly těžké, černé stíny. Děsivá prázdnota studené půlnoci vyhnala všechno živé, a tak se všemi neútěšnými zákoutími plížil mladičký Xavier úplně sám. Po špičkách jako černá kočka klouzal od rohu k rohu, od nároží k nároží. Kličkoval mezi pruhy světla pouličních lamp a schovával se ve stínech stromů nebo průjezdů. Tak zoufale toužil někoho najít! Alespoň jednu osamocenou duši, ztracenou v labyrintu spících domů. Bylo dobře k druhé ranní, když ji bloumáním po městě znavený Xavier konečně zahlédl. Stála na nábřeží a dívala se dolů, do černé, tiše šumící řeky. Vypadala přesně jako v příručce. Mladičká dívka. Drobná a křehká. Na první pohled úplně ztracená a hlavně úplně sama. Vydal se za ní tichým krokem, tím, který...
Sub Salix se probouzí – James Watfar
Ve skutečnosti je to úplně prosté. A vlastně v tom ani žádné kouzlo, trpaslík nebo hrabák nejsou. Může za to sama čítárna. Když ji kvůli hradnímu přesunu na několik dní postavili mimo provoz a ona nemohla vítat davy čtenářů, začala se nudit. A protože nuda přivodí všelijaké myšlenky, uvědomila si vrba, že vlastně nikdy neměla pořádně čas přečíst si, co všechno svou korunou chrání. Usmyslela si, že to v té chvilce volna napraví. Z chvilky se nakonec stal rok, musela toho přečíst spoustu. A proč se vrátila převlečená? Po roce čtení už jistě musí mít na svou původní barvu alergii.
Stromopsaní – Úkol
Navázáno na kapitolu od Tadäuse Trotterticklera – Nečekané události. „Vždyť ty jsi… ty!“ vykřikl bard napůl překvapeně a napůl vyplašeně. „Neříkej,“ usmála se čarodějnice vlídně. „Zachránila jsi mě.“ „Vypij toho víc, musíš se vzpamatovat, jinak si nic objevného neřekneme.“ Bard přikývnul a žíznivě do sebe obrátil několik horkých doušků. Kdesi mezi doušky špitnul pár slůvek díků. „Řekla bych, že nemáš za co, ale nerada lžu,“ pokývala čarodějka věcně hlavou. „Tvoje záchrana nás stála hodně, jeden z nás při ní zemřel.“ „To… to je mi líto,“ upřímně se zalknul a ruce s šálkem mu poklesly. „Nemusí. Nedělal to z donucení a lítost je k ničemu nám i věci, které ten chudák zasvětil život,“ dolila čaj. „Splatím svou záchranu i jeho oběť!“ vylétl po chvíli ticha Blodyn...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
