V srdci hor
Velesi, bože, rohatý ty pane stád,co nad dušemi všech lidí bdíš,dej, ať mám k tobě zase o krok blížve tvé říši, kde každý zůstává vždy mlád. * V temném hvozdě v srdci hor,kde se snoubí šero se šerem,tam často s brzkým večeremchodím všem nebezpečím vzdor. Koberec mechů vypadá,jak by k ulehnutí zval,tu z mého srdce velký žaldere se ven a mysl uvadá. Velký kámen, černý, překrásný,tisíce duší jistě kráčelo už kol,a můj převeliký, neskutečný bolpo usednutí mizí, pocit úžasný. Velesi, bože, rohatý ty pane stád,co nad dušemi všech lidí bdíš,dej, ať mám k tobě zase o krok blížve tvé říši, kde každý zůstává vždy mlád. Vem mě k sobě, zde, na místě,jež kdysi bývalo mi vším,konečně už tvář tvou zase zřím,tam milou svou uvidím zas jistě. Tělo padá, mech náruč otevírá,obličej...
Cesta síly: Kapitola 1. Mrtvý bůh
Hlavním hrdinou této povídky je mág, který touží po vědomostech a moci a ve snaze dosáhnout svých cílů podniká mimo jiné i výpravy do astrální sféry… * Vstoupil jsem do temného pokoje. Všude plíseň, zatuchlina a staré folianty obalené staletou vrstvou prachu. Rozhlédl jsem se po místnosti a zrak mi padl na sochu muže, která seděla za stolem, ruce položené na desce, ve tváři vyrovnaný výraz. Přistoupil jsem k němu a pozvedl lucernu. Sledoval jsem jemné rysy jeho staré tváře, které někdejší rytec vyrobil tak dokonale, že se zdál být jako živý. Připadalo mi, že dokonce i v očích mu plápolá plamének života. Studoval jsem tu dokonalost a čím déle jsem se na ni díval, tím mi socha připadala dokonalejší a živější. Opravdu teď pohnula rukou, nebo se mi to jenom...
Prázdnota
Kam vede zoufalství ze ztráty milovaného člověka? * Nezůstalo po ní nic. Jen její vůně a dopis na rozloučenou. Spíše než na rozloučenou to byl dopis plný výčitek a pohrdlivého výsměchu. Držel jsem ho v rukou a myšlenky se mi rozbíhaly. Udělal jsem něco špatně? Nebo jsem snad řekl něco, co jsem neměl? Nevěděl jsem. V hrudi mi narůstal tupý, pálivý pocit, jaký jsem ještě nikdy nezažil. Jako vzduchová koule, která neustále roste a naplňuje každou částečku mého těla prázdnotou. Nevím, jak dlouho jsem tam seděl a zíral na dopis. Neplakal jsem, muži přece nepláčou, ale ten divný pocit ve mně neustále rostl, až vyplňoval celý vesmír. A v tom prázdnu se něco zrodilo. Nevěděl jsem, co to je. Bylo to temné a naplněné beznadějí věků. Chytl jsem se za hruď. Z místa, kde je...