Cesta síly: Kapitola 1. Mrtvý bůh

Hlavním hrdinou této povídky je mág, který touží po vědomostech a moci a ve snaze dosáhnout svých cílů podniká mimo jiné i výpravy do astrální sféry…

*

Vstoupil jsem do temného pokoje. Všude plíseň, zatuchlina a staré folianty obalené staletou vrstvou prachu. Rozhlédl jsem se po místnosti a zrak mi padl na sochu muže, která seděla za stolem, ruce položené na desce, ve tváři vyrovnaný výraz. Přistoupil jsem k němu a pozvedl lucernu. Sledoval jsem jemné rysy jeho staré tváře, které někdejší rytec vyrobil tak dokonale, že se zdál být jako živý. Připadalo mi, že dokonce i v očích mu plápolá plamének života. Studoval jsem tu dokonalost a čím déle jsem se na ni díval, tím mi socha připadala dokonalejší a živější. Opravdu teď pohnula rukou, nebo se mi to jenom zdálo? Vážně se jí zatřásl horní ret? O krok jsem ustoupil.

„Vítej,“ pronesl hluboký, ale čistý hlas.

Posadil jsem se ke stolu, lucernu položil na stůl a upřel na něho zrak. Už to nebyla socha. Přede mnou seděl statný stařec a rukou si prohraboval husté vousy.
„Hledal jsem tě i když nevím, kdo přesně jsi, a mám na tebe několik otázek,“ řekl jsem a pohlédl mu do očí.

„Jsem ten, který JE,“ odpověděl. „Už jsem jenom jiskra kdysi velkého plamene, zrnko písku, jež kdysi bývalo celou pouští, ale čas, který neexistuje a zároveň je naším nejvyšším pánem, je nemilosrdný ke všem bytostem v universu. I ke mně. Koneckonců jsem jen Bůh a čas postříbřil moji hlavu a vous. Je to dostatečná odpověď, na tvou první otázku?“

Hluboce jsem s zamyslel. Věděl jsem, že na tomto zvláštním místě, kde čas nehraje roli, mohu strávit jenom omezenou dobu. „Co je toto za místo?“

„Proč kladeš otázky, na které už znáš odpověď?“ zeptal se. „Ale dobrá. Toto je kus mé duše, vzpomínka na místo dávno zaniklé. Toto je můj chrám, alespoň to, co z něj zbylo… ale dokud bude žít alespoň jeden člověk, co si mě bude pamatovat, budu tu stále, a až ze světa zmizí i ta poslední vzpomínka na mě, odejdu i já do Síní Mandosu k těm zapomenutým.“ Domluvil a rozhostilo se ticho.

V srdci na mě dolehla tíseň z toho, co jsem se dozvěděl. Síně Mandosu. Ta ozvěna rezonovala bolestivě v mé duši a já nevěděl proč.
„Dobrá, prozraď mi ještě poslední věc…“

„Musíš vyhledat Asriputu,“ řekl. „Tu vesmírnou děvku, co jezdí na ohonech komet. Na jejím těle najdi svou šťastnou hvězdu, ale nesmíš se splést, jinak se do svého těla již nikdy nevrátíš. Teď odejdi a dbej mých slov.“

Zvedl jsem se od stolu a naposledy pohlédl do teď už zase kamenné tváře. Otevřel jsem dveře, vyšel z místnosti a vrátil se do svého těla.


Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *