V srdci hor

Velesi, bože, rohatý ty pane stád,
co nad dušemi všech lidí bdíš,
dej, ať mám k tobě zase o krok blíž
ve tvé říši, kde každý zůstává vždy mlád.

*

V temném hvozdě v srdci hor,
kde se snoubí šero se šerem,
tam často s brzkým večerem
chodím všem nebezpečím vzdor.

Koberec mechů vypadá,
jak by k ulehnutí zval,
tu z mého srdce velký žal
dere se ven a mysl uvadá.

Velký kámen, černý, překrásný,
tisíce duší jistě kráčelo už kol,
a můj převeliký, neskutečný bol
po usednutí mizí, pocit úžasný.

Velesi, bože, rohatý ty pane stád,
co nad dušemi všech lidí bdíš,
dej, ať mám k tobě zase o krok blíž
ve tvé říši, kde každý zůstává vždy mlád.

Vem mě k sobě, zde, na místě,
jež kdysi bývalo mi vším,
konečně už tvář tvou zase zřím,
tam milou svou uvidím zas jistě.

Tělo padá, mech náruč otevírá,
obličej jeho k nebi obrácený,
a jeho výraz dosud utrápený
vystřídá klid, jež nikdy neumírá.

Děkuji, bože, žes do Návu mě vzal,
teď konečně už spočinouti mohu,
s milou budem píti ze zahnutých rohů
nektar, jež mrtvým milostně jsi dal.

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.