Jak to bude dál? – 2. kapitola

Je tu pokračování povídky, jejíž vývoj můžete vy, čtenáři, opět ovlivnit výběrem z několika možností v závěru této kapitoly.Rozzlobený student konečně dokončil svůj proslov a celý rudý odkráčel ráznými kroky kamsi za svými záležitostmi. Isolda zůstala na chodbě sama. Stála uprostřed chodby. Uši nastražené. Pomalu se otočila směrem ke starému brnění. Našlapovala tiše na špičky, jako myška. Zastavila se u rytířského pancíře. Upřeně se zadívala skrz přilbici, jako by čekala, že brnění oživne a dá se s ní do řeči. Pro jistotu do něj píchla hůlkou a rychle uskočila. Písk, písk, píísk! Z brnění vyběhl vylekaný potkan. „Ty jsi mi ale dal!“ ironicky se usměje nad svou pošetilostí a zamíří na večeři. „Uf, to bylo těsné…“ oddychla si postava...

Autor : dne 03/31/2013 | Ze zdí hradu | 0 komentářů

Jak to bude dál? – 1. kapitola

Novinka čítárny pod vrbou – příběh na pokračování, o kterém mohou rozhodovat sami čtenáři. Deníkové zápisy zatím neznámé studentky nás zavádějí přímo do našeho hradu. Jak se bude její příběh vyvíjet? Hlasujte pomocí ankety, která vychází s každou novou kapitolou příběhu.Milý Deníčku, Trapná fráze na začátek… Tě pic, Deníku! To je ještě horší… Milý Trapáčku! No, prostě začínáme. Asi bych měla napsat něco o sobě, co kdyby tuhle snůšku blbovin někdo našel, ale vezmu to zkrátka… Jmenuji se Isolda. Ne, že by se mi to jméno líbilo. Podle mě patří na seznam deseti nejhorších jmen na světě hned za Mikulášem. Holt jsem poznamenaná tím, že moje máma si ráda hraje na intelektuálku a čas od času si poslechne nějakou operu, aby o ní mohla mluvit před...

Autor : dne 03/03/2013 | Ze zdí hradu | 0 komentářů

První kapitola – Střetnutí

Často bez rozmyslu bloumáme městem. Prohlížíme si stará známá místa s novým zaujetím. A když máme štěstí, tak vidíme i to, co jiní lidé přehlížejí a považují to za zbytečné. Je naprosto zbytečné vyprávět někomu ty úžasně zajímavé postřehy. Třeba, že v téhle ulici mají nádherně zbarvenou kočku, že z tohoto domu každý den v 6:15 vyhlíží starý pán nebo že tahle paní jezdící na vozíku občas hlídá svého vnoučka, kterého vozí na klíně. Vaše okolí tu jedinečnost nepochopí. Nepřipadá jim to důležité. Jsou to většinou takoví ti lidé, kteří mají jednu cestu, kterou chodí do práce nebo do školy, a nedokáží ji změnit stejně jako svůj oblíbený ranní hrnek nebo televizní pořad. Jsou to průměrní lidé, často bez názoru, ale stoprocentně odpovídající požadavkům naší společnosti....

Autor : dne 07/06/2011 | Středeční lekce | 0 komentářů

Vrána

Dovolte mi pochlubit se s jednou svojí šuplíkovou záležitostí. Měla by to být parodie na Havrana od známého spisovatele E. A. Poa v prostředí našeho milého hradu. Jestli je zdařilá, či nikoli posuďte sami. Oného dne, sám a s nožem, ruce smrdící tchořem, Do těžkého lektvaru byl jsem zrovna vnořen. O poledni slunečném, teplém, náhle ťukot probere mne, Zaklepání velmi hlasité – na rozpadlé dveře příliš poctivé. Řekl jsem si: „ Kdo to ruší v práci mojí! Návštěva? Nestojím o ni.“ Ztuhlý stojím nad dryákem v dosud nepoznaném běsu, Jež to zhušťovadlo způsobilo nestálost tomu hnusu. Srdce tluče, času málo, z úkolu zbylo pramálo. „Někdo přišel- profesor je u dveří. Toť návštěva brzká, Je to tak- nic nemám!“ Dlouho sedím jako kámen, strašné...

Autor : dne 06/20/2010 | Z Vergiliova stolu | 0 komentářů

Těžký den – část pátá

Poslední část povídky je právě tady! „Tak co? Jak jsi dopadl měli jsme o tebe s Osikou strach.“ „No, já byl pryč.“ hlesne zmatený David. „To jsme taky viděli. Dotkl ses té koule a zmizel si. Co dál?“ „Já byl s ní. Ptala se mě na něco divného… Už nevím na co, ale říkala, že Felčar je v pořádku a úkol splnil.“ „Splnil? Vždyť zmizel.“ Svraštěla obočí Estel v údivu. Zamrkala na Osiku čekajíc vysvětlení. Ta pokývala hlavou. „Někdy správné řešení není zřejmé, ale projeví se při něm povaha.“ David otřepal nějak tomu nerozuměl. Zahleděl se totiž na elfku a začátek vílina projevu přeslechl. Estel ucítila ten pohled. Stáli tam tři metry od sebe upřeně si hleděli do očí. Nedívej se na mě tak! Jestli si myslíš, že já budu první, kdo uhne… připomínáš mi ztracené štěně. Jak...

Autor : dne 05/29/2010 | Těžké okamžiky - D | 0 komentářů