Jak to bude dál? – 1. kapitola

Novinka čítárny pod vrbou – příběh na pokračování, o kterém mohou rozhodovat sami čtenáři.
Deníkové zápisy zatím neznámé studentky nás zavádějí přímo do našeho hradu. Jak se bude její příběh vyvíjet? Hlasujte pomocí ankety, která vychází s každou novou kapitolou příběhu.


Milý Deníčku,
Trapná fráze na začátek…

Tě pic, Deníku!
To je ještě horší…

Milý Trapáčku!

No, prostě začínáme. Asi bych měla napsat něco o sobě, co kdyby tuhle snůšku blbovin někdo našel, ale vezmu to zkrátka…

Jmenuji se Isolda. Ne, že by se mi to jméno líbilo. Podle mě patří na seznam deseti nejhorších jmen na světě hned za Mikulášem. Holt jsem poznamenaná tím, že moje máma si ráda hraje na intelektuálku a čas od času si poslechne nějakou operu, aby o ní mohla mluvit před svými kolegy a připadala si chytřejší. Navíc miluje růžovou knihovnu, takže Isolda byla jasná volba… Jsem totiž její vysněné dítě. Jediné, zatím. Doufám, že to tak i zůstane.

Moc nezapadám, to je fakt. Asi vypadám divně. Přitom nejsem ošklivka. Vypadám hezky a dokonce se i meju, což se o některých z mých spolužáků z minulé školy nedalo říct… Ani mezi kouzelníky nemám moc přátel. Už jsem se přestala snažit „někam patřit“.

Někdy mi přijde, že jsme nuceni dělat něco, co nechceme. Nějak vypadat, nějak se tvářit, oblíkat. Vypadat a myslet tak, jak se od nás očekává. S tím mám, pravda, trochu problém… Někdy mi přijde, že se snažím o to, abych byla za každou cenu jiná. Všichni si klepali na čelo, když jsem si k NKÚ dala lektvary, přeměňování, dějiny a runy. Předměty, které ostatní nenávidí, já miluji. Bavím se tím, že se koukám na jejich vystrašené tváře, zoufalé oči s… Jej, jsem se nechala unést. Však to znáte.

Třeba úkoly! Všem vadí. Nikdo je nedělá včas. Píší se před hodinou. Rychle, rychle, ať na tom papíře něco je. Má to smysl? Nemá! Pokud nepochopíme podstatu problému, o kterém se učíme, domácí úkol nám nepomůže. Jen slepě sepíšeme pár frází. Dojde-li v praxi na řešení takové situace, nedokážeme naše vědomosti vhodně aplikovat, protože to ‚co?‘ nechápeme. Umění učení není naučit se to nazpaměť, ale pochopit podstatu. Což moji spolužáci nechápou, a proto na mě koukají jak sůva z nudlí, protože já s tímhle problém nemám. Myslí si, že podvádím, opisuji, švindluji, ale já mám prostě asi dobrou paměť, no.

Tupě se zadívala na svůj obraz v okně. Hodina přeměňování by měla každou chvíli začít.

„Já mám vyhlídlé takové ty sytě zelené šaty. Víš, jak jsem ti je ukazovala v letáku od Malkinové. Ty korzetové, co mají vzadu mašli. Jen škoda, že nejsou modré. Co myslíš?“
„Hm? Zelená je fajn.“
„Jak to můžeš říct? Vždyť nejlepší je modrá! I když… Je pravda, že v modrém tam budou skoro všichni od nás. Zkusím tam ještě napsat, jestli je nemají v nějaké neutrální barvě. Třeba růžová by nemusela být špatná.“
„Budeš vypadat jak žvejka,“ líně se podívá na svoji kamarádku Katku.
„A v čem půjdeš asi ty? Vezmeš si na sebe pytel od brambor jako minule?“
„Neboj, něco vymyslím.“
„Tak, třído, už se nevybavujeme. Přestávka skončila. Slavíčková, vyberte mi laskavě domácí úkoly. Doufám, že jste si na nich dali záležet.“
„Isoldo, ty nemáš úkol?“ šeptá Katka.
„Ne, nechtělo se mi,“ položí hlavu na lavici a sleduje svoje boty. Přichází k nim další pár bot s tmavě zeleným cípem hábitu.
„Á, slečna Isolda čeká na Tristana.“
„Kde máte úkol?“
„Nemám, prosím.“
„Máte pro to nějaké rozumné vysvětlení?“
„Nechtělo se mi.“
„Tak nechtělo… Dávám ti Trolla a strhávám Havraspáru 20 bodů. Následuj mě k tabuli.“ Mezi studenty to zašumělo. Isolda se líně zvedla.
„Co jsme probírali minule? Hm… Přeměnu žáby na hrnek.“ Mávla hůlkou a na katedru skočila malá žabka.
„Prosím, předveďte!“ vykouzlí na rtech ledový úsměv od ucha k uchu. Isolda mávne hůlkou, jako by odháněla mouchu, a z žáby je hrnek jedna dvě.
„Teď kosa na hrnek,“ švihne svojí hůlkou s jádrem dřevomorky a čeká jasné vítězství nad neposlušnou studentkou. Ta však mávne hůlkou a z kosa je hrnek. Profesorka svraští čelo. Vykouzlí malého psa. Čivavu. Isolda mávne hůlkou a je z něj čajová souprava. Ve třídě je slyšet nesouhlasné mumlání.
„Tak dost! Nebudu s vámi ztrácet čas, po hodině se mnou půjdete do sborovny!

Studenti přečkali zbytek hodiny. Rychle mizí ven, než si to profesorka rozmyslí a napaří jim další úkol. V místnosti v mžiku zbude jen Isolda. Ani se na ni diplomovaná hlava madam Belatris Nithelas Malrinové nepodívá.
„Pane Kilahime, právě s vámi potřebuji mluvit.“
„Co potřebujete?“ usmívá se věčně optimistický ředitel Havraspáru. Je milý, všichni ho mají rádi, dokonce i naše provinilá, která se svíjí pod jeho pohledem, který říká: „Zase jsi něco provedla?“
„Isolda dnes byla na mé hodině velice neukázněná. Nepřinesla domácí úkol a byla drzá.“
„Je to pravda?“
„No…“ podívala se do jeho zelených očí plných výčitek.
„Ano…“ hlesla.
„Už jsme o tom mluvili. Víš, je škoda, že dívka jako ty takhle tápá. Zkusila jsi udělat, co jsem ti poradil?“
„Zkouším to, ale přijde mi to jako hloupost…“ střelila očkem po profesorce Malrinové, která čekala na svoji pomstu a vypadala značně nervózně.
„Děkuji ti, Belatris, že jsi mi sem Isoldu přivedla. Vyřídím si to s ní jako její kolejní ředitel a potrestám ji tak, jak si zaslouží.“ Belatris Nithelas Malrinová se ironicky usmála. S pocitem dostatečného zadostiučinění rychlým krokem odešla na svoji další hodinu.

„Co s tebou? Máš v plánu si proti sobě poštvat kromě studentů i profesorský sbor?“
„To nechci…“
„Tak co vlastně chceš? Být zavrhovaný génius? Jsi jen vlásek od vyloučení. Ještě pár takových stížností a už tě nezachrání ani tvá bystrost.“
„Já vím,“ kouká z okna do prázdna.
„Zkus mě poslechnout a dělat to, co jsem ti řekl. Ujasnit si myšlenky. Víc ti pomoci nemohu.“

Isolda vstala. Pohlédla na profesora, ale ten dělal, že ji nevidí. Bylo jí to najednou všechno líto. Rychle vyběhla ven. Běžela neznámo kam. Bác!

„Co to děláš? No nazdar, rozlilas mi inkoust. Výborně!“
„Pardon. Hned to napravím.“ Zamumlala pár slov. Švihla hůlkou a lahvička byla zase v celku. Studenta to namíchlo. Najednou ztuhla. Ucítila na sobě cizí pohled.
„Si asi myslíš, že jsi nějaká královna. Že… Že se před tebou všichni rozestoupí a pokloní se ti.“ Mával rukama naštvaný na tu nespravedlnost, že někdo umí něco, co on ne. Rozhlédla se po prázdné chodbě. Bylo na tom něco velice divného.
„Víš co? Koukej před sebe, ty splašená holko!“
„Hm… tak jo,“ odpověděla nepřítomně.


1. Má Isolda jít na večeři a zapomenout na srážku s cizím studentem?

2. Či pátrat dál po tom, co ji sledovalo? Jestli to vůbec něco bylo…

1 komentář

  1. Nerys H. Ghostfieldová - redakce SS
    Čvc 27, 2013

    – Velmi zajímavě pojatý příběh. Někdy člověk cítí s hlavním hrdinou hned, tady já osobně k Isoldě necítím zrovna největší sympatie, působí místy tak otráveně. A právě to chválím, protože někdy si příběh užijeme o to víc, když se nám přiblíží postava zprvu vzdálenější, když ji můžeme postupně pochopit víc. Jsem zvědavá na pokračování, co z toho vzejde dál! 🙂

    Za redakci SS
    Nerys

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *