Zeď

Jak dlouho trvá postavit si zeď z posměšků, nedůvěry a tvrdých slov? Snad celý život, či několik let? A je to útěk, anebo lov? Schovat se za maskou lhostejnosti, odstoupit do stínu veškerého dění. Vyvěsit transparent: „Sem nechoďte, tady nikdo není.“ Tak bych se chtěla ztratit v temnotách a nemít tělo, nemít strach. Vězení z drátu s ostny, co hluboko v srdci zaryté rozbíjí na střepy touhy a sny ukryté. Mít tak odvahu do ruky ostrý vzít meč a vyzvat vše, co protiví se, na zteč a sekat a bodat až stříká krev a rudou tmu před očima mít a vědět, že zemřu. Ta trhlina ve zdi, že neměla být. Jak dlouho trvá postavit si zeď? A jak málo stačí, aby se rozbila… Nezvyklé slůvko, hřejivý dotek a hradba dřív mohutná jak nikdy by nebyla. A najednou zase je tu...

Autor : dne 11/12/2013 | Z Vergiliova stolu | 0 komentářů

Povalentýnská samota

Nejlepší příspěvek ze soutěže Povalentýnská samota. Včera byl Valentýn. Ale toho jednoho jediného vyznání se nedočkala. Nedočkala se vlastně žádného vyznání. Zranilo ji to. Myslela si, že ji má rád. Myslela si, že se mu líbí. Vždyť jí dal k narozeninám čtyřlístek a k Vánocům čokoládu. Pořád dokola opakoval, jaká je skvělá, jak se s ní dá o všem mluvit. Jak je jiná než ostatní děvčata. Měla ohromnou radost, když jí podal valentýnské přání. Ale ta radost se v okamžiku změnila v ostrý břit, který se hluboce zařízl do jejího srdce. A to přesně v okamžiku, kdy se zeptal: „Co myslíš? Bude se to Olivii líbit?“

Autor : dne 02/15/2013 | Ze sálu soutěží, Ze STOklas | 0 komentářů

Ticho, prach a pavučiny

Může žena, démon, žít lidský život?Temným lesem se plížila postava. Byla to žena s rudými vlasy, ale v jejím způsobu pohybu nic lidského nebylo. Měla ladnou, téměř neslyšnou chůzi. Vypadalo to, jako by se mezi stíny pohybovala velká, nebezpečná šelma. Hustými stromy probleskovala bledá luna. Žena se zastavila, zvedla svou tvář k měsíci a výhružně zavrčela. „Přece ještě není tak pozdě, ještě není úplná noc.” Polekaný měsíc se schoval za mrak a jen nesměle dovolil letmým tenounkým paprskům dotknout se země. Lesem šuměl vánek a ve vzduchu byla cítit smrt. Pípání ptáků utichlo a každý živý obyvatel lesa zatoužil po neviditelnosti. Za lesem stál domek a k němu se nyní žena blížila. Vypadala, jako když je na lovu. Vtom se otevřely dveře a z domku vyběhl se...

Autor : dne 10/26/2007 | Svitky pergamenu, Depresivní | 0 komentářů

Malá mořská víla

Někdy zdání klame a každá mořská víla nemusí být sladká a nevinná… Zapadající slunce rudě barvilo mořskou hladinu. Bylo téměř bezvětří a opuštěnou pláž omývaly nízké, vláčné vlny. Šum moře jen tu a tam přerušil výkřik racka, který tu poletoval podivně sám. Obvykle létají tito mořští ptáci v hejnech, ale tady nebyl nikdo, komu by to mohlo připadat zvláštní. Celá pláž vypadala jako zapomenutý kousek ráje, kam lidská noha nikdy nevkročila. Nikdy? A co ty stopy, které vedou z moře dál, na pevninu? Lidské stopy. Slunce už zapadlo. Všudypřítomná tma schovala ve své náruči vše, co se dalo. Nebyla vidět ani vlnka, ani kámen, ani racek. Působilo to strašidelně a když pak vyšel měsíc, vypadalo to ještě hrůzněji. Byl úplněk, ale jiný, než kdykoli jindy. Měsíc visel...

Autor : dne 10/26/2007 | Romantické | 0 komentářů