O nepřízni počasí
Vzdušná povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů. To jsem takhle jednoho dne svému pánu, mocnému čaroději Corvinovi, zaléval na zahradě jeho květiny. Nebyl zrovna příjemný den. Počasí nám nepřálo. Foukal opravdu silný vítr, který mladé stromky ohýbal skoro až k zemi. Sotva jsem se držel na nohou, ale statečně jsem chodil s konvičkou od květiny ke květině a všechny jsem pečlivě zalil. A pak, co se nestalo! Vítr se otočil proti mně a vodu, kterou jsem lil z konvičky, nahnal proti mně, přímo do mé tváře! Polekal jsem se, trochu jsem ztratil rovnováhu… A jak jsem nedával pozor, vítr mě čapl a unášel pryč ze zahrady. Zvládl jsem jen upustit konvičku. Byl jsem unášen v jakémsi vzdušném víru neznámo kam. Nejdříve jsem křičel o pomoc, ale když jsem si uvědomil,...
Cesta do neznáma
Vzdušné drabble do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Křečovitě se drží, když se zvedá vítr. Není sám, drží se i všichni jeho spolubydlící. Šumí to mezi nimi, jako by na sebe navzájem volali a podporovali se. Vítr má čím dál tím větší sílu. Ten malý chudáček už se nemůže déle udržet, pustí se a vítr ho odnáší pryč od jeho přátel, do neznámých míst. Poletuje ve vzduchu, snaží se zklidnit a zorientovat. Je to zbytečné, vůbec neví, kde je. Po dlouhé chvíli vítr utichá a malý zelený lístek, urvaný z větve stromu, se pomalu a houpavě snáší dolů k zemi, kde upadá do trávy. Zapomenutý, ztracený a sám. Redakční úpravy provedla Helenia...
Netvor a princezna – část druhá: Sebastian 2/2
IV Neříkala nic, místo toho se rozešla směrem ke mně. Uteč. Zastavila se jen kousek přede mnou. Přes hlavu jsem měl kápi a všude byla tma. Nemohla ani vidět moji tvář. Jen trochu zlatavé oči. Zvláštní, jak se změnily. Co si pamatuji, bývávaly zelené. „Jména jsou důležitá. Dělají nás lidmi.“ „Možná nejsem člověk, slečno.“ „Člověka poznám.“ Stála si za svým. Opravdu to začíná být nebezpečné – UTEČ. Mlčel jsem. „Povíte mi své jméno,“ řekla pomalu, „když vám já povím to své?“ Překvapilo mě to. Tak moc jí záleželo na mé totožnosti, že byla ochotna porušit společenské konvence? Každopádně, jako by na ně kdy dbala. „Ano,“ řekl jsem po chvíli váhání. „S tím bych, myslím, mohl souhlasit.“ „Jsem Linette.“ „Sebastian.“ Viděl jsem, jak se usmála. „Sebastian,“ zopakovala...
Netvor a princezna – část druhá: Sebastian 1/2
I Blížila se noc. Na krajinu sedla tma a já se opět odvážil vyjít z lesa, kde se přes den skrývám. Když jsem si byl jistý, že venku není nikdo, kdo by mne viděl, vyplížil jsem se až k hradbám. Vyškrábal jsem se po zdi a ladně jako kočka jsem na druhé straně neslyšně dopadl nohama na zem, když jsem zeď přeskočil. Znovu jsem se rozhlédl, jestli mě nemůže nikdo vidět. Ne. Bylo tu pusto a prázdno. Pomalu jsem se rozešel do ulic. Dlaněmi jsem hladil zdi městských domků. Byly to nuzné stavby, žádný velký přepych… Pro ně. Říkal jsem si, co bych dal za možnost bydlet v takovém domečku. Povzdechl jsem si a mé prsty zabloudily pod košili, aby se dotkly náhrdelníku. Doby, kdy jsem byl člověkem jako každý jiný, byly nenávratně pryč. II Skrytý u růžových keřů, díval jsem se...
Procházka
Zemské drabble do letní soutěže Vrba ve víru živlů. Jdu. Jdu bosa. Někde jsem ztratila své boty. Našlapuji opatrně a s respektem k zemi, kterou mám pod sebou. Nejdříve mě na chodidlech šimrají stébla zelené trávy. Potom, jak přecházím přes pole, se tráva mění v posečená stébla. Jsou krátká a pevná, píchají do nohou. Bolí to. Přejdu pole. Cesta. Drobné kamínky mě trochu masírují, ale není to tak nepříjemné jako ta stébla na poli. Vlastně je to úleva. Cítím, jak se mi písek zadírá pod nehty. Skřípe. Je to nepříjemné pro uši. Chodím bosa ráda. Zkoumat tu různorodost pode mnou mě baví. Užívám si přírody. A té krásné země. Redakční úpravy provedla Nerys Heliabel...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
