Z paláce Šalamounova: Víla a démon
S dalším restaurovaným svitkem z paláce přichází Anseiola Renine Rawenclav. Dny se rozjasnily. Ale byly opravdové? Ale ano, musely být. Dny byly předtím, byly i potom… Ale byl TEN den? Den, kdy vodní víla, do té doby smáčená slzami svými i všech nešťastníků, kteří k ní upírali své oči, pohlédla na oheň v jeho očích a zcela mu propadla? Jak se to jen stalo? A je šťastná? Spravil jí křídla. Jediným pohledem poslepoval všechno to, co se již dlouhá léta rozpadalo. Byl to kouzelník? To nevěděla. Vdechl té nešťastné soše bez života jiskru. A ona se rozhořela. A doufala, že je jediná … Alespoň na chvíli. Fascinovaně se vydala za ním – nasedla do jeho malé duhové loďky, kterou brázdil vody života a přijala své místo vedle něj na skleněné lavičce. Mohl vílu...
Sen
Dešťové kapky. Slyším je. Plazí se mi po tvářích a snaží se mne vyrušit ze snu. Usměju se. Běžte pryč, slyšíte? Na vstávání je ještě moc brzy! Venku je ještě tma. A mně se zdá tak krásný sen. Říkáš mi sladká slova. A já se nedozvídám, že celou dobu jen lžeš. A ty nevíš, že já vím, že … Sedíme nad sklenkou vína a bavíme se jako jindy. Nelétají žádná ostrá slova, která by zabolela jako do srdce vražený šíp. Není třeba řešit, abych o celé věci taktně pomlčela před přáteli a tvými obchodními partnery. A já se nepotácím ven z našeho bytu ve snaze najít kohokoliv, kdo by mi mohl pomoci. Ne, je to jen příjemný večer. Mimochodem, vůbec si nedokážu představit, jak by z toho bílého koberce v předsíni pouštěla krev … Tolik peněz za čistírnu … a všechny ty...
Štědrý večer
Trošku „jiná“ vánoční povídka. Volám hvězdy. Objímají mne, když se mi nedostává slov. Jako právě dnes. Hladí má složená křídla a našeptávají mi, abych uklidil zbytek bramborového salátu a sfoukl svíce. Jsem sám. Proč? Proč jsem všem, kteří mne kdy milovali, řekl, aby šli pryč? Všechny jsem odehnal ve snaze učinit život lepším. Můj, jejich … Bože, copak na tom záleží? Bláhový jsem byl. A zatímco z jiných domů slyším zvonivý smích a radost, můj dům – mé srdce! – zeje temnotou. Pod mé světlo nikdo nepřijde, aby strávil Štědrý den u mého stolu. Přesvědčil jsem se o tom ostatně i letos. Při sledování Vánočních pohádek, vší velké lásky a všech těch dobrých konců mne pojala hrůza. Co když … co když už sám nadobro zůstanu? Co když má...
Tři sestry
Tisíc let. Co to je? Snění? Dávno? Zapomnění? Kapky deště bubnovaly lidem do oken. Déšť seděl u svého okna, od kterého vyhnal Slunce (to se teď krčilo v koutě u topení) a po obloze honil mraky. Věčnost si v klidu popíjela stoletý odvar z lučního kvítí a se zachmuřeným pohledem sledovala dveře. Ty se náhle s lomozem otevřely a dovnitř doslova vpadl Osud. A v patách za ním … stanula Nenávist v celé své kráse. A krásná opravdu byla. Vysoká, že se sotva vešla do dveří, štíhlá jako lidské dívky z časopisů, její havraní vlasy si mnozí pletli s temným závojem a ve velkých, černých očích se mnozí doslova utápěli. Věčnost si všimla, že několik takových nešťastníků Nenávist táhne za sebou na provázku. A o trochu později jí došlo, že mezi ně patří i sám Osud. Na...
Merlinovo rozžehnání
Jakoby … se všichni démoni, co jich na světě je, zbláznili. A že jich nebylo málo. Metali po sobě kouzla s takovou intenzitou, až … Konec světa. Má být v den mé smrti konec světa? Pekelná bouře a pak … nic. Vypadá takhle konec?! Co my víme o konci? O smrti? Všichni o ní mluví, zpívají, bojí se jí. Ale … jaká vlastně je? Je to on nebo ona? Víla zahalená do tmy. Do všepohlcující, mnohoznačné (a přesto nic neříkající!) tmy. A co je tma? Když zavřu oči? Jakou má barvu? Co je vlastně černá? Polyká všechno ostatní … A občas se jak had po obloze sveze blesk … Jsem blázen, že? Všichni si to myslí. Nikdo za mnou sem nepřijde. Lidstvo už zapomnělo na Merlina … Ale přesto! Přesto vím, že ještě jeden návštěvník sem zavítá! A až ho...