Štědrý večer

Trošku "jiná" vánoční povídka.

Volám hvězdy. Objímají mne, když se mi nedostává slov. Jako právě dnes. Hladí má složená křídla a našeptávají mi, abych uklidil zbytek bramborového salátu a sfoukl svíce. Jsem sám. Proč? Proč jsem všem, kteří mne kdy milovali, řekl, aby šli pryč? Všechny jsem odehnal ve snaze učinit život lepším. Můj, jejich … Bože, copak na tom záleží?

Bláhový jsem byl. A zatímco z jiných domů slyším zvonivý smích a radost, můj dům – mé srdce! – zeje temnotou. Pod mé světlo nikdo nepřijde, aby strávil Štědrý den u mého stolu. Přesvědčil jsem se o tom ostatně i letos. Při sledování Vánočních pohádek, vší velké lásky a všech těch dobrých konců mne pojala hrůza. Co když … co když už sám nadobro zůstanu? Co když má ruka už nenajde druhou ruku, vhodnou ke stisku a milému pozdravu? Ale pozor – takovému, který by šel od srdce.

I sedím v křesle, sleduji všechnu tu Vánoční výzdobu, jíž si, bůh ví proč, každoročně věším. Snad ještě chovám v srdci naději, ačkoliv nevím, k čemu ji upínat. K božímu zázraku? K zázraku od někoho, v něhož nevěřím?

Život je jedna velká ironie. Dle mnohých se v něm skrývá i krása – ale já ji necítím. Zabalil jsem ji do Vánočního papíru a dal darem jiným. Já sám jsem si krásu ani naději nedal. Obecně si nerad dávám dary. Ale asi s tím budu muset začít. Třeba příští rok. Ano, letos ještě ne.

S radou na srdci tedy zhasínám svíce a uléhám: Jakkoliv je život trpký, važte si jej. Vždy je kam klesnout.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.