Netvor a princezna – část čtvrtá: Sebastian 1/2

I

Fascinovala mě. Byla tak jiná než všichni ti, které jsem v poslední době poznal, i když jen zpovzdálí.

Člověk by možná řekl, že když jsem s těmi ostatními nepromluvil, nemohu vědět, jací jsou. Jak by mě přijali. Ale já s nimi ani mluvit nepotřeboval. Už na první pohled byli plní předsudků, plní svých nezlomných názorů na svět a vše v něm. Kdyby viděli cokoliv, co se trochu vychyluje z normálu, byl by z toho oheň na střeše. Ale u ní ne. Od první chvíle, co jsem ji zahlédl, věděl jsem, že není stejná. Ona toužila po něčem neobyčejném. Po něčem, u čeho netuší, co od toho může čekat. Toužila po nějakém oživení svých všedních dnů.

II

Když jsme našli bezpečné místo, nechal jsem ji v klidu usnout. Nebylo to asi úplně nejpohodlnější, spát na mechu mezi kořeny stromů, ale lepší možnosti jsme teď neměli a ona byla očividně tak unavená, že by usnula kdekoliv.

Já nespal. Nemohl jsem a ani jsem nechtěl. Musel jsem dávat pozor, špicovat uši, jestli nás pořád nehledají královští strážní. Bylo by směšné, kdyby naše dobrodružství skončilo dříve, než by vůbec začalo.

Dobrodružství? Jak jen jsem stále ještě bláhový, když o tom smýšlím takhle! Seděl jsem na zemi a pozoroval dívku, která, aniž by to věděla, byla obětí mého chtíče. Mučilo mě jen se na ni dívat, a já jí přesto nemohl odolat. Byla tak podobná Monice, až mi z toho bylo zle. Ne, vzhledem ne, ale duch byl totožný, a kdybych věřil na převtělení duší, přísahal bych, že je to ona.

Převrátila se ve spánku na druhý bok a já zatřepal hlavou, abych zahnal hloupé myšlenky. Chvíli jsem se při tom jejím vrtění se bál, že se vzbudí. Mračila se a zrychlil se jí tlukot srdce. Nejspíš zlý sen. Opatrně a něžně jsem se dotkl její ruky a uchopil jsem ji. V polospánku stiskla moji ruku a potom se zklidnila.

III

Potom co princezna opět tvrdě zabrala, zvedl jsem se. Kdybych zůstal sedět, myslím, že bych usnul. Klížily se mi oči. A já nesměl usnout. Kdyby se tak stalo, možná by nás objevili a já bych s tím už nemohl nic dělat. Musel jsem zůstat bdělý, abych ji hlídal.

Nechodil jsem daleko, ale pomalu jsem se procházel po okolí. Rozhodl jsem se vydat se do blízké vesnice, odkud jsem stále ještě doslechl k místu, kde spala Linette. Neslyšně jsem se vplížil do jednoho z domků – bláhoví lidé! Nemají psa a stejně nechají na noc odemčeno! Ze světnice jsem ukradl půlku koláče, který báječně voněl a dal se považovat za vcelku slušnou snídani, a potom jsem se stejně potichu vytratil zase zpátky k princezně. Položil jsem voňavý koláč na zem vedle dívky a opřel se o strom. Pozoroval jsem ji. Uvědomil jsem si, že z ní nechci a ani nemohu spustit oči.

IV

Probudil mě její dotyk. Cítil jsem, jak letmými dotyky přejíždí přes jizvy na mé tváři. Otevřel jsem oči a ona polekaně ucukla rukou. Jemně jsem ji za ni chytil.

„To nevadí,“ řekl jsem vlídně. „Jen nechápu, co vás na nich tak fascinuje. Nejsou ničím jiným, než jen odpornou věčnou připomínkou toho, čím jsem.“

Smutně sklopila oči. „Co se vám vlastně stalo?“ zeptala se šeptem. „Nenarodil jste se snad takový? Myslela jsem… Že takhle se člověk už musí narodit… Kdyby ne… bylo by to o to krutější…“

Všiml jsem si, že se jí lesknou oči. Jak může tolik soucítit s člověkem, kterého ani nezná? S člověkem… Nejsem už ani člověkem. Jsem jen zrůdou. Zvířetem, vrahem, zlodějem. Někým, kdo není hoden lidské lítosti, nebo snad dokonce nějakého hlubšího citu. A přesto jsem byl schopen cítit. Přesto mě v srdci bolestivě bodlo, když jsem ji viděl smutnou.

Možná jsem sobec. Přilnul bych k jakékoliv ženě, která se ke mně bude chovat jako k člověku. Ale užíval jsem si to. Po té době jsem si opravdu užíval, že jsem v přítomnosti mladé, krásné ženy, která si mě z nějakého důvodu vybrala, abych jí dělal společnost mimo její království.

Asi bych neměl, je to neetické, když se ani pořádně neznáme, ale vztáhl jsem k ní ruku a něžně jsem jí otřel slzy z tváří. Neodtáhla se. Jen se na mě překvapeně podívala těma zoufale lesknoucíma se očima.

„Neplačte, princezno,“ řekl jsem jí. „Lidé mají různé osudy. Je jen na nich, aby se s nimi smířili a naučili se tak žít.“

„Smířil jste se s tím?“ zajímala se.

„Ne,“ zavrtěl jsem upřímně hlavou. „Nesmířil a asi ani nikdy nesmířím. Ale to na celé věci nic nezmění. Omlouvám se, že jsem usnul.“

Usmála se. „Je dobře, že jste se prospal.“

Všiml jsem si, že z koláče, který jsem v noci sehnal, zbyl už jen malý kousek. Když si všimla, že na něj koukám, dala mi ho.

„Radši se nechci ptát, jak jste k tomu přišel. Ale musím říct, že jsem si pochutnala.“

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.