Hrozba z vesmíru – 4. Pokusní králíci

Nyní stáli Mike s Petem přesně uprostřed místnosti a únosci je obklopovali ze všech stran. Náhle na ně jeden z nich čímsi zamířil a ještě než se stačili leknout, co to asi je, obklopilo je znovu silové pole. Pokud kdy mohli utéci, nyní již určitě ne. Tak tam jen stáli, nechávali se okukovat ze všech stran a poslouchali jejich tichý jakoby pískot, který byl nejspíše jejich řečí. Přestali již doufat, že by se s nimi mohli dorozumět. Jaké proto bylo jejich překvapení, když po chvíli jeden z nich řekl jejich mateřskou angličtinou, aby ho následovali. Zprvu je napadlo, že se jim to jen zdálo, ale když to zopakoval, došlo jim, že opravdu anglicky mluví. Tak přeci jenom mají naději dozvědět se, co s nimi zamýšlejí!

Šli tedy za ním do další místnosti, kde na ně čekal opět nový šok. Tato místnost sice nebyla plná těch Bytostí, jako ta předchozí, zato v ní bylo několik robotů. S tou první byla propojena prosklenou stěnou. Nyní mělo opravdu začít jejich utrpení. Bytosti vydávali svým pískotem pokyny robotům a ti plnili jejich rozkazy s okamžitou rychlostí. A tak se velmi rychle stali pokusnými zvířaty. Po několik úmorných dní (nebo snad i týdnů, ti dva již dávno přestali vnímat čas) jim odebírali vzorky krve, kůže, vlasů, studovali je ze všech stran, dělali jim různé psychologické testy, zkoušeli jejich reakce na různé podněty, zkrátka bylo to hrozné. Rozhodně nic, o co by člověk stál.

Byli oba dva unavení, naprosto vyčerpaní a velmi podráždění. Vždyť si ani nepamatovali, kdy se naposled v klidu vyspali. Několikrát dokonce v podráždění začali křičet na roboty, na Bytosti, kteří byli v bezpečí za sklem, dokonce i na sebe navzájem. Bytosti z toho byli úplně mimo. To od nich asi nečekali, takové reakce. Možná, že se s takovými reakcemi ještě nikdy nesetkali, protože jak mohli Pete a Mike vypozorovat, oni se chovali velmi příjemně a zdvořile, dokonce i jejich roboti byli jemní a přívětiví. I jejich vzteklé reakce zvládali roboti s klidem a nadhledem, na jejich zvládnutí jim ostatně stačily jejich pevné, kovové paže hravě zachycující každý odpor.

Tak to šlo den po dni, týden po týdnu. Věděli již naprosto přesně, jak se musejí cítit pokusní králíci a jiná laboratorní zvířata, neboť oni plnili jejich úlohu v rukou Bytostí. Už dávno přestali doufat, že by to někdy mohlo skončit. To by byl příliš velký zázrak. Tak takto si určitě nikdy svůj odchod ze světa nepředstavovali. Neměli však na výběr, byli plně vydáni Bytostem na milost i nemilost. Propadali beznaději, deprese se čím dál častěji stávaly jejich důvěrnými přítelkyněmi. Nic si nepřáli více, než aby to konečně skončilo.
Postupně, jak šel čas, se počet testů a zkoušek omezoval a Mike s Petem mohli také konečně odpočívat. Nyní už je jen občas vyrušili z jejich klidu. Měli teď mnoho času na přemýšlení a znovunabytí sil. Fyzických i duševních. Trápila je však jedna věc a to tím víc, čím víc o ní přemýšleli. Bytosti je zkoumali ze všech stran, věděli o nich již téměř vše, ale Pete a Mike o nich nevěděli nic. Nevěděli, jak se jmenuje planeta, na níž se ocitli, nevěděli, v jakém planetárním systému leží, dokonce ani, v které galaxii, jak jsou vzdáleni od Země. Nevěděli vůbec nic o svých trýznitelích, dokonce ani důvod, proč je tak zkoumají. Marně se pokoušeli alespoň něco z toho zjistit. Roboti nerozuměli jejich jazyku a s Bytostmi neměli žádné spojení. Po několika incidentech, kdy na sebe křičeli, toho měli vyplašení trýznitelé dost a vypnuli zvuk. Roboti mohli slyšet jejich rozkazy, zprávy jim však museli posílat jen přes zabudované vysílačky, neboť nic, co se dělo v testovací místnosti ven slyšet nebylo. Takto na této planetě strávili dva místní roky.

POKRAČOVÁNÍ

Redakční úpravy provedla: Bilkis Blight