Hrozba z vesmíru – 3. Obavy

Nyní tedy Mike procitl. Ale to už se na vedlejší posteli začal probouzet i Pete, a Mika opět napadlo, že za to vše může on a jeho bláznivé nápady. Chvilku s pobavením pozoroval, jak se Pete probouzí, a s napětím čekal na jeho reakci, když procitne úplně a zjistí, kde je. Pak si ovšem uvědomil, že situace vůbec humorná není. Vždyť jsou někde, neví kde, neví proč, dokonce ani neví, kdo je unesl. Vybavoval si pouze tvář robota, ale nikoho jiného. Vědomí, že jejich únosci jsou nějací divní, nic neznamenalo, když ani nevěděl, proč mu to tak připadá.

Z úvah ho přerušil Pete, který zatím stihl zjistit, že jejich noční dobrodružství nebyl jen zlý sen a v rozčilení vyskočil z postele a začal zběsile pobíhat napříč místností. Sem a tam, tam a sem. Mike se tomu musel začít smát, protože Pete vypadal opravdu legračně. Tím na sebe upoutal Petovu pozornost, a ten, když zjistil, že v tom není sám, se alespoň částečně uklidnil.

Avšak přesto, že oba netoužili po ničem jiném, než vrátit se opět co nejdříve na Zemi, věděli, že zatím nemohou udělat vůbec nic. Musí počkat a zjistit, kde jsou, důvod proč a s kým jsou. To vůbec nevypadalo jako lehký úkol. V tom se počaly otevírat dveře do místnosti. Mike i Pete ucouvli co nejdále od nich a s napětím a trochu i se strachem vyčkávali. Zaradovali se (i když nevěděli, zda se spíš těší nebo se ještě více bojí), že konečně spatří ony bytosti z tohoto světa. K jejich velkému zklamání však dovnitř vešli pouze dva roboti. Ve svých kovových rukou nesli podnosy s jídlem a nápoji. Pohled na ně Petovi a Mikovi připomněl, že již dlouho neměli nic v žaludku.

Ale na jejich tvářích se zračily obavy. Bude pro ně jedlá potrava pěstovaná na tomto světě? Neobsahuje snad nějaké prvky pro ně nestravitelné? Co mohou vědět jejich únosci o tom, co pozemšťané snesou, jaká potrava je pro ně vhodná a jaká nikoli. Vůbec je neznají. Stejně tak neznají ani jejich metabolismus. Není problém, aby to, co je pochoutkou pro jejich únosce, mohlo být smrtícím pro Mika s Petem. Přes to všechno byl jejich hlad takový, že se rozhodli jídlo i nápoje vyzkoušet. Další potíž byla v tom, že stůl i židle byly moc vysoko. Vypadalo to, že jejich únosci musí být skoro dvojnásobně velcí, než oni. Proto se nakonec rozhodli jíst na zemi. Moc pohodlné to sice nebylo, ale lepší, než se natahovat po velkém stole a složitě šplhat na židli. K jejich obrovskému překvapení bylo jídlo i pití opravdu lahodné chuti.

Poté, co se dosyta najedli a napili, vstoupil do místnosti opět robot. Zmáčkl vypínače na stěně a v tu chvíli se zhaslo umělé světlo a odtemnila se okna v místnosti. Mike s Petem doufali, že konečně spatří normální světlo. Místo toho pokoj zalilo pronikavé světlo známého odstínu. Nyní však mohli zpozorovat původce toho všeho. Na nebi spatřili jeden velký a jeden menší kotouček místních zelených! sluncí. Jak jim nyní připadalo vzácné jejich žluté sluníčko s příjemnou světlou září. Při vzpomínce na něj se jim velmi zastesklo po domově. Kdo ví, jestli ho ještě někdy uvidí. Jsou tu teprve asi hodinu, maximálně dvě od doby, kdy procitli, ale již teď jim tato planeta pěkně lezla krkem. A to ještě ani v nejmenším netušili, co všechno je zde čeká.

Pete učinil malý pokus něco se dozvědět. Přistoupil ke sluhovi a řekl mu: „Robote, pověz nám, na které planetě se nacházíme, jaké má souřadnice a jak vypadají tví pánové. Přikazuji ti to!“ Ale robot na něj jen koukal svýma kovovýma očima a nevěděl, co se od něj žádá. Jak také mohl být Pete tak bláhový, že by robot na cizí planetě v nějaké jiné galaxii mohl rozumět právě jeho řeči? Kdovíjak se tu dorozumívají. Opět je přemohl pocit beznaděje. Vyčerpaně dosedli na postel a rezignovaně odpočívali.

Asi po dvou hodinách uslyšeli jim již známý zvuk otevírajících se dveří a dovnitř vstoupili roboti, kteří jim prve donesli jídlo. Pete s Mikem se na sebe zmateně podívali, ale to už je roboti opatrně, leč nesmlouvavě vytlačovali ven ze dveří a vedli je dlouhou, prostornou chodbou. Srdce jim začala zděšeně bít na poplach a v obou byla jen velice malá dušička. Vždyť vůbec netušili kam jdou a co s nimi udělají. Roboti však již otevřeli dveře na konci chodby a vtlačili je do místnosti plné lidí. Tedy těch bytostí, co tu žili.

Oba údivem a zděšením vykřikli. To snad ani není možné! Dívali se na své věznitele s očima vytřeštěnýma, neschopni jakéhokoliv pohybu, vyděšení na smrt jako divoké zvíře lapené do pasti. Něco tak odpudivého opravdu ještě nespatřili, a kdyby jim to někdo vyprávěl, jen stěží by mu uvěřili. Všichni jejich únosci byli vysocí tři a půl až čtyři metry, velmi, velmi hubení, oči hluboko vsazené uprostřed obličeje, nápadně malá ústa, dlouhý krk, přímo na vrchu hlavy velké kulaté uši a úplně nejodpudivější byla jejich zářivě modrá kůže a křiklavě oranžové vlasy a chlupy na rukou. Byli oblečeni do oděvů vypadajících jak plastové velmi křiklavých, poutavých barev. V místnosti jich bylo asi třicet. A všichni na ně upřeně hleděli.

POKRAČOVÁNÍ

Redakční úpravy provedla: Bilkis Blight