Hrozba z vesmíru – 2. Vzpomínky

Pete a Mike, nerozlučná dvojice už od školních let. Vždy spolu seděli v lavici, opisovali od sebe úkoly, prožívali spolu první dětské lásky, poznávali pravý smysl slova přátelství. Nikdy se nenudili, vždy si nějakou zábavu našli, nemohli chybět u žádné lumpárny – a že jich rozhodně nebylo málo, jako by snad na ně měli patent. Však od nich čerpali inspirace snad všichni rebelové na škole. Byli mezi nimi velmi oblíbení.

Když se Pete hlásil na Technicko-fyzikální odbornou školu, Mike ani na chvilinku nepochyboval, kam jít. A o čtyři roky později, když Mike toužil po tom, jít studovat na Vesmírný Institut, Pete ho v tom rozhodně nenechal samotného. Patřili k sobě jako siamská dvojčata a každému bylo naprosto jasné, že když někde vidí jednoho z nich, tak ten druhý rozhodně nemůže být daleko.

I včera večer byli spolu, slavili úspěšné dokončení studia, za jejich jména přibyla označení „Vesmírný inženýr“ a „Pilot menších a středních prostorových plavidel“. Zvládli Vesmírný Institut jako nejlepší z ročníku. Bylo jasné, že kdyby nebyli tak dobří a nadaní, už dávno by je za jejich četné rošťárny vyhodili. Ale teď, když se začínalo létat do kosmického prostoru právě jejich zásluhou… Vždyť oni to byli, kdo vynalezl HYKOP (HYperKOsmický Pohon).

Nyní se již mohli lidé dostat do jiných slunečních soustav za pár týdnů, dokonce i dnů a ne za několik desítek a stovek let jako doposud. Také se toho náležitě využívalo a během těch tří let došlo ke zmapování celé naší Galaxie. Jaké však bylo zklamání, když v žádném slunečním systému nebyl nalezen život!
Vždyť od dávných věků lidé upírali své oči ke hvězdám a mnohým z nich v hlavě hlodala otázka, zda někde tam také existuje život, žijí-li tam také lidé jako my, mají stejná trápení, prožívají stejné lásky a zklamání, řeší podobné situace a třeba také pozvedají své oči k obloze s myšlenkami na to samé – Je tam někdo? Či je snad někde život, který se ale od našeho velmi liší?

Na malé zelené mužíčky s anténkami na hlavě už dnes nevěří ani malé dítě, přesto nikde není dané, že se v celém vesmíru nenachází cizí civilizace, naprosto odlišná od té naší. Nyní jsou tedy tyto otázky zodpovězeny. Alespoň v rámci naší Galaxie. A dál se ani s HYKOPem nedostaneme.

Ale přestože nebyl nalezen mimozemský život, stejně nikdo Mikovi s Petem neupíral za jeho vynalezení zásluhy. Cestování po Galaxii přinášelo i jiný užitek. Tolik odborníků dychtilo zkoumat jiné planety, jejich složení, umístění. A nejen planety, i jiné hvězdy se staly předmětem hlubšího zkoumání. Proto se vynálezci HYKOPu stali známými a uznávanými osobami.

Mike s Petem se jen velmi divili, že na to nepřišel už dřív někdo jiný, když oni HYKOP vymysleli již ve druhém ročníku na škole a žádné problémy jim to nečinilo. Prostě jednoho krásného dne Mika napadlo, že by něco takového mohlo být možné. Pete to propočítal a zjistil, že to není špatný nápad. Pak zbývalo sestrojit model, učinit nezbytné testy ve školní laboratoři a měli téměř vyhráno. Netrvalo dlouho a na světě byl prototyp. Poté první cesta, pak další a zakrátko už byl tento pohon ve všech kosmických plavidlech. Tím nastala dlouho očekávaná éra létání a zkoumání.

Technické údaje o HYKOPu vám určitě sdělovat nemusím, neboť bych jen opisovala četné články z novin. Vždyť ve všech se to objevilo, tak si myslím, že je znáte až moc dobře. No a to těmto dvěma zaručilo, že je z Institutu vyhodit nemohli, protože by to byla veliká škoda, připravit se o takové talenty jen kvůli tomu, že si velmi rádi dělají legraci z kdekoho. Navíc, veřejnost by jim to stejně nedovolila. Velmi brzy by vedení školy ukamenovala. Tak moc jim lidé byli vděční za volnou cestu ke hvězdám.

A tak se jednoho krásného dne, ve kterém úspěšně dokončili studium stalo, že když po mohutných oslavách svých diplomů kráčeli domů, v dálce v lese uviděli nazelenalé mihotavé světlo. Byl to právě Pete, koho napadlo, že to musí jít rychle prozkoumat. Jak by u toho mohli chybět? Pravda, i Mike byl zvědavý jako opice, ale nahlas to vyslovil Pete. Také už Mika popoháněl rychleji a rychleji. Jen aby tam byli první, aby je snad někdo nepředběhl a záhadu jim nevyfoukl.

A tak běželi, jak jen rychle mohli. Teda oni spíš klopýtali a škobrtali a úplně zbytečně, protože kdo by tam v těch opuštěných místech mohl být ve tři ráno, ale to víte, když tak mohutně slavili, tak pod vlivem vypitých litrů (či snad hektolitrů?) alkoholu už o těchto věcech nezvládali přemýšlet. Když se tam konečně dostali, uviděli před sebou pouze paseku uprostřed lesa, která světélkovala zeleným světlem. Ale nic víc. Stáli na kraji lesa, který se ještě v zelenavé záři neutápěl, a sledovali, odkud by se záře mohla šířit. Avšak nic nápadného nespatřili, byť se snažili sebevíce.

Najednou doprostřed paseky přihopsal zajíc, který se také vyděšeně rozhlížel, odkud se vzalo to světlo, co mu svítí do pelíšku. Mike i Pete napjatě očekávali, zda se něco podivného stane a náhle strnuli, neboť právě když byl zajíc uprostřed paseky, ocitl se z ničeho nic v jasně zelené kouli, jež se vytvořila z ničeho a během okamžiku zmizela a s ní i zajíc. Netrvalo dlouho a zajíc se stejně nenadále objevil na tomtéž místě, ze kterého předtím zmizel. Chvilku se koukal kolem sebe a pak již bezstarostně odhopsal zpět do svého pelíšku. Jako by se nic nestalo. Nemohli uvěřit svým očím, avšak v tom Pete přišel na nápad, jít prozkoumat to místečko, kde se to stalo. Mikovi se sice moc nechtělo, ale Pete ho tak dlouho přemlouval, že nakonec svolil. A to byla velká chyba.
Opatrně našlapovali dále a dále a stále se nic nedělo. Oba dva si oddechli a nyní už bezstarostně vykračovali doprostřed paseky, dokonce se smáli svému předešlému strachu. A přeci. Najednou se světlo začalo zjasňovat a kolem nich se počala tvořit velká zelenavá kopule. Chvíli užasle stáli neschopni pohybu, když ale spatřili, že se kopule kolem nich zmenšuje, rychle vyběhli z paseky pryč. Nebo spíš se o to vehementně snažili, neboť když doběhli k okraji světla, dál nemohli. Něco jim to znemožňovalo. Jako by narazili do neviditelné stěny. Jak rychle vystřízlivěli!

Nyní poznali, že jsou lapeni v pasti. Zelená kopule světla nebyla totiž ničím jiným, než silovým polem, které je pohltilo. A nadále se kolem nich zmenšovalo, takže za chvíli už byli nuceni stát strnule na místě a čekat, co bude následovat. Vskutku nezáviděníhodná situace, v níž se ocitli. Nemělo cenu přemýšlet o tom, co dělat dál, jejich možnosti byly naprosto nulové. Jediné, co Mika napadlo, bylo začít Petovi hrozně nadávat, že to jsou ty jeho přiblblý nápady, že s jejich kamarádstvím je konec, že už ho nikdy nechce ani vidět … Pete se tam krčil jako hromádka neštěstí, vědom si toho, že za to opravdu může on, protože Mika tak dlouho přemlouval. Až ho začalo být Mikovi líto.

Na víc už neměli čas, neboť na ně znenadání začal shora dopadat kužel světla a oni ohromeni hrůzou mohli vidět to, čeho si dříve nevšimli. Na obloze přímo nad pasekou se začal rozsvěcovat vesmírný koráb. Ale byl takový jiný, nezvyklý. Přestože studovali Vesmírný Institut a již mnohokrát se ocitli v kosmickém prostoru, ještě nikdy nic podobného nespatřili. A že měli opravdu hodně zkušeností. Však právě díky svému vynálezu měli tu možnost vidět už všechny typy lodí, jimiž se létá. Na mnohých se i proletěli. Toto však byl úplně jiný případ. Bylo jim jasné, že to, že se dnes cestuje celou Galaxií a ještě nikde kromě Země nebyl nalezen život, nemusí nutně znamenat, že jsme ve vesmíru sami. Neboť tato loď zjevně pozemského původu nebyla.

Přesvědčit se o tom mohli velice rychle. To když se otevřel průchod do lodi a kužel světla je vtáhl dovnitř. Jakmile se ocitli na palubě lodi, zalilo je pronikavě jasné, nazelenalé světlo. Když si jejich oči alespoň částečně přivykly na tu neobvyklou záři, spatřili, že tam nejsou sami. Někdo je upřeně sledoval. Byl celý z kovu, ale vzhledem k tomu, že vše uvnitř bylo tak velké, sedadla, postele, pulty, stůl i vše ostatní a on byl malého vzrůstu, asi tak jako oni samotní, usoudili, že to nebude jejich únosce, ale jeho robotický sluha. To už je robot zatlačil na sedadla a připnul jim bezpečnostní pásy. Poté ucítili vpich jehly a začali se propadat do hlubokého bezvědomí. V posledním záblesku vědomí pocítili prudký tlak, to nejspíš loď začala opouštět Zemi a mířila do prostoru.
Když znovu procitli, zjistili, že právě přistávají. Po příletu kolem sebe sice viděli plno obrovských tvorů, ale jejich smysly byly ještě zastřené po injekci, tak si jen matně uvědomovali, že byli nějací divní. Rozhodně nemohli přijít na to, proč, ani na to, kdo to je. Ať se snažili sebevíce.

Převezli je do nějaké budovy, do velkého sálu a už vnímali zase jen vpich injekce. Opět usínali a ještě na okamžik jim v hlavách vystanula myšlenka, že všude vidí jen zelené světlo. Dokonce, a to bylo zvláštní, to zelené světlo bylo i venku. Připadalo jim to velice divné. Ale to již o sobě přestávali vědět.

POKRAČOVÁNÍ

Redakční úpravy provedla: Bilkis Blight