Vzpomínka na mě V.

Když jsem na to přišla, ležela jsem doma v posteli. Nejdřív jsem se neptala, co tam dělám. Protože jsem bývala tvrdý spáč, stávalo se mi při probuzení, že jsem si ani nedokázala uvědomit, na které planetě se nacházím

Popravdě řečeno, cítila jsem se ale i dost neobvykle. Byla jsem trochu překvapená, když jsem se posadila a neměla závrať. Nevím proč, ale očekávala jsem, že se mi zatočí hlava.

Vzpomněla jsem si na večírek, ale nedokázala jsem si upamatovat, jak skončil. Samozřejmě jsem si vůbec nepamatovala průběh své smrti.

Postavila jsem se na nohy, přešla k otevřeným dveřím a vykoukla ven. V hale nesvítila světla, takže jsem toho moc neviděla. Ale i přesto se mi zdálo, že mám kolem sebe nějakou mlhu. Nejspíš mám rozmazané vidění ještě od spánku, vyřešila jsem svou podivnou indispozici. Všechno bylo průsvitné, neurčitě mlhavé, plující, velmi křehké.

Promnula jsem si oči, ale nic se nezměnilo. Zašla jsem k Davidovi do pokoje. Spal. Rozhodla jsem se, že ho nebudu budit. Seběhla jsem do kuchyně. Už od schodů jsem slyšela rodiče, jak spolu v kuchyni hovoří.

„Ahoj mami. Ahoj tati“ pozdravila jsem, když jsem vcházela dovnitř. Hmátla jsem po jedné židli, abych si ji přisunula k sobě a posadila se. Jenže jsem s ní nemohla hnout. Byla nějaká těžká. Rodiče si mě vůbec nevšímali.
Matka se obrátila k otci s jakousi otázkou, týkající se jeho zaměstnání. Chvíli toto téma probírali, usmívali se při tom. Vypadali spokojeně.

„Ahoj“ zavolala jsem na ně. „To jsem já. Jsem tady a čekám, že si mě všimnete!“

A…znovu si mě nevšimli. Nerozumněla jsem tomu. Pak zazvonil telefon. Matka vstala a šla k aparátu.

„To je možná Alex“ prohodila k otci.

„Cože?“ vyhrkla jsem.
Z
vedla sluchátko a přiložila si ho k uchu. „Prosím?“ řekla.
„Ano, a kdo volá?“

Chvíli poslouchala neznámý hlas na druhém konci a pak se jí začaly třást ruce. Z tváře se jí okamžitě vytratil úsměv. Ústa se jí stáhla do strašlivého výrazu. Otec a já jsem nadskočili.

„Co je?“ zeptal se otec.

„Alex“ zašeptala. Pomalu položila sluchátko vedle telefonu a klesla na židli. Otec ji chytil za košili a přidržel ji.

„Co se stalo?“ dožadoval se nervózně vysvětlení.

„Jo. Co to bude?“ připojila jsem se k němu.

„Alex“ zašeptala znovu. Zavřela oči a zavrtěla hlavou.

„Co?“ ozvala jsem se. „Co se děje?“

Otec, stále držící matku, chňapl po sluchátku. „Tady je Cooper“ řekl. „Kdo volá?“

Chvíli poslouchal a pak se pobledlý zeptal: „Bude v pořádku?“ Znovu poslouchal. „Jak to, že to nevíte? Aha. Aha. Ano, vím, kde to je. Ano, za chvíli jsme tam.“

Ani nepoděkoval volajícímu, položil telefon a objal matku.

„Hej“ zavolala jsem mírně vyděšená. „Mohl by mi někdo říct, co se tu děje?“

Nevšímali si mě. Ale nebylo to proto, že by se mnou nechtěli mluvit. Neslyšeli mě. Muselo se stát něco strašného, pomyslela jsem si, když mě úplně přehlížejí.
„Tati, prosím tě“ obrátila jsem se na něj. „Musím to taky vědět.“ Výsledek byl naprosto stejný. Žádný. Otec pomohl matce do křesla a držel ji za ruce. „Ještě není nic jistě, Christino“ utěšoval ji.

Maminka se celá klepala. „To není dobré“ šeptala. „To je příliš zlé. Ach bože! Alex.“

„Musím jít za Davidem“ řekl otec.

„Jo, za Davidem“ přikývla jsem činorodě.

Ale matka najednou otevřela oči a chytla otce za ruku. „Ne, nebudeme mu nic říkat. Pojedeme sami.“

Otec zakroutil hlavou. „Musím mu to říct.“ Sklonil se k ní a políbil ji na vlasy. „My tři musíme držet spolu.“

„My nejsme čtyři?“ vypadlo ze mě překvapeně. Samozřejmě, stalo se něco strašného, ale já jsem do své otázky vložila ještě trochu hořkosti. David byl vždycky jejich oblíbenec. Nikdy jsem na něho nežárlila, ale nikdy jsem také nepociťovala, že by se tak rodiče chovali ke mně.

Otec odešel. Matka si položila hlavu do dlaní. Už neplakala, jenom vzdychala. Posadila jsem se vedle ní a pohladila ji po hlavě. Vztek mě na chvilku přešel.
„To bude dobré, mami“ chlácholila jsem ji.

Najednou se vzpřímila a zírala přímo na mě. Nepatrně otevřela ústa a mně se ulevilo, že jsem na ni konečně zapůsobila. Ale když se na mě tak upřeně dívala a nemluvila, moje úleva se měnila v něco docela jiného. Někde uvnitř se ve mně usadila štěpinka strachu, skutečného, bodajícího strachu.

Něco není v pořádku, říkala jsem si. Modlila jsem se, aby David přišel co nejdřív a něco s tím udělal.

Bratr se objevil o chvilku později. Byl vyděšený, stejně jako rodiče. Nebyl tak bledý jako otec, ani se netřásl jako matka. Ale jeho oči – ty teplé přátelské oči – byly nepřítomné.

„Davide!“ vykřikla jsem. Neslyšel mě. Pomyslela jsem si, že mě nejspíš taky přehlédl.

Všichni se chystali do nějaké nemocnice. Když se oblékli, šla jsem s nimi k autu.

K mému dalšímu překvapení David ignoroval fakt, že stojím za ním a chci nastoupit otevřenými dveřmi a přibouchl mi je před nosem. Přirozeně jsem se je pokusila otevřít.

Nešlo to.

Klika se ani nepohnula. Cloumala jsem s ní, jak nejsilněji jsem mohla, sem tam a nic. Zdálo se, že to nebude jenom zaseknuté. Ustoupila jsem stranou a čekala, až mi otec otevře dveře. Přišel o několik minut později s matkou a pomohl jí do auta. Když otevřel zadní dveře, protáhla jsem se kolem něj dovnitř. Neměla jsem chuť zápasit s dalšími dveřmi. To je zvláštní, pomyslela jsem si, když jsem se uvelebila na sedadle za Davidem. Když jsem se cpala do auta, ani jsem se otce nedotkla.

Ovšem to mě trápilo nejmíň. Sužoval mě pocit hrozného strachu, strachu neznámého původu. Nikdo v autě nemluvil. Mlčela jsem taky. Dívala jsem se z okna na oblohu a hvězdy. Nikdy před tím jsem si nevšimla, že jich je tolik, že září a jsou různobarevné. Zvlášť jedna červená upoutala mou pozornost.

Před námi se objevily obrysy nemocnice. David zaparkoval u hlavního vchodu. Moje zvědavost, koho že to jdeme navštívit, rostla. Dědeček, matčin otec, měl špatné srdce. Bratr mého oce měl vážné žaludeční problémy. Když jsem vystupovala s ostatními z auta, modlila jsem se, aby to nebyl někdo z rodiny.
Vešli jsme dovnitř. Překvapilo mě, že můj nos nereagoval na typické vůně léků, mastí, vodiček a dalších medikamentů, které mě jindy tak odpuzovaly. Matka s otcem šli na recepci, zatímco David se zastavil v hale u fontánky.

„Davide“ oslovila jsem ho. „Proč mi nic neříkáš? Proč jsi se na mě ještě nepodíval?“

Nevšímal si mě. V zoufalství jsem ho chytla za ruku a zaječela jsem na něj tak hlasitě, že by to museli slyšet až v posledním patře nemocnice. Jenže jsem ze sebe nedostala ani slovo. V tom okamžiku mé prsty pronikly látkou Davidovy bundy. Rovnou do jeho paže. Hrůzou jsem ucukla.

David se připojil k rodičům. Vyděšeně jsem hleděla za ním. Jak, jak?

Za chvíli přiběhl mladý muž, celý oblečený v bílém. Vypadalo to, že na nás čekal. Tiše k otci promlouval a pak nás požádal, abychom ho následovali.
Kam nás asi vede, odhadovala jsem v duchu. Do přijímacího pokoje, na jednotku intenzivní péče? Došli jsme k výtahu. Muž zmáčkl tlačítko a nastoupili jsme.
„Proč jedeme dolů?“ zeptal se otec zmateně.

„Říkal jsem vám. Jsem medik“ odpověděl mladíček.
„Byl bych raději, kdybyste všechny otázky položili doktoru Leedsovi.“

„Ale co je v suterénu?“ nenechal se otec odbýt. A pak mnohem váhavěji dodal: „Je v pořádku?“

Medik promluvil do stěny výtahu. „Zeptejte se doktora Leedse.“

Vystoupili jsme a prošli krátkou úzkou chodbou, zakončenou dvojitými kovovými, zelně natřenými dveřmi. Vyšel z nich bělovlasý muž a potřásl mému otci rukou. Vypadal jako starý laskavý venkovský lékař.

Medik pokývl a odešel.

Bílá a černá písmena na dveřích byla seřazena v jediné slovo: PITEVNA.

„Pán a paní Cooperovi“ řekl muž. „Jsem doktor Leeds. Obávám se, že mám pro vás špatné zprávy.“

„Jak jí je?“ zeptal se otec. „Bude v pořádku?“

„Ne, nebude.“ Doktor Leeds pustil otcovu ruku a podíval se mu zpříma do očí. „Je mrtvá.“

„Kdo je mrtvý?“ ozvala jsem se.

Musela to být hloupá otázka. Zbytek mé rodiny to přece věděl. Otec zbledl podstatně víc než doma v kuchyni, když bral telefon. Maminka už nemohla vypadat víc zničeně. David ji držel, aby neupadla. Nemohla jsem to vydržet. Odešla jsem.

Když jsem se o chvilku později vrátila, obrátila se matka na lékaře. „Chci ji vidět.“

Doktor Leeds projevil znepokojení. „Později by to bylo lepší.“

„Ne“ prohlásila matka, utírající si vlhkou tvář. „Teď.“

„Miláčku, prosím tě“ snažil se jí otec přesvědčit o opaku.
Matka nikomu nevěnovala pozornost.

„Musím ji vidět!“ vykřikla a odstrčila Davida i otce. „Musím ji vidět.“ Pak najednou přestala, zavřela oči a celá se rozklepala. „Moje dítě.“

Její dítě?

„Bylo by možné ji vidět?“ požádal otec.

„Spadla ze čtvrtého poschodí přímo na betonový chodník“ pronesl doktor Leeds zdráhavě.

„Nemůžete nám ji vzít“ prosila matka žalostně. „Davide, nedovol jim, aby ti vzali tvou sestru.“

Tvou sestru?

„Ale já jsem jeho sestra“ zašeptala jsem nešťastně.
Otec a doktor Leeds si vyměnili rozpačité pohledy. David popošel dopředu.
„Bude to pro nás těžké vědět, co se stalo“ řekl potichu. „Ale myslím si, že by pro nás bylo mnohem těžší, kdybychom se na ni naposledy nepodívali.“

Doktor Leeds se na chvilku zamyslel. „Dobrá. Dejte mi pět minut.“ Pak zmizel za zelenými dveřmi.

Během čekání s rodinou v pochmurné chodbě se mě zmocnil takový nezvyklý pocit. Štěpinka strach narostla během poslední půl hodiny do neuvěřitelných rozměrů.

„Márnice“ zašeptala jsem.

Doktor Leeds se objevil přibližně o slibovaných pět minut později a odvedl naši rodinu za zelené dveře. Ocitli jsme se ve čtvercové místnosti, kde u jedné stěny byly naskládané rakve, na druhé straně mrazící boxy s uloženými nebožtíky. Uprostřed stály tři stoly. Jeden z nich byl obsazený. Pod bílým prostěradlem ležel mrtvý člověk. Doktor Leeds přešel k jeho hlavě. Následovali jsme ho. Pomalu odkryl látku. První věc, kterou jsme viděli, nebyla hlava, ale zelená rouška znečistěná tmavými skvrnami. Lemovaly ji dlouhé tmavé vlnité vlasy. Byla to dívka.
Než doktor Leeds odkryl dívčinu tvář, očištěnou od krve, věděla jsem, co uvidíme. Poznala jsem ty vlasy.

Matka s otcem se ani nepohnuli. David zvedl prst a přejel po dívčiných rtech. Vzpomněla jsem si na dlouhý let na chodník, na červené hvězdy na obloze, na krev rozlévající se mi před očima. Možná to byl doktor Leeds, kdo je zavřel. To bylo dobře. I ve spánku ta tvář zůstala krásná.

Na tom stole jsem ležela já.

Pouze já.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.