Vzpomínka na mě IV.

Vylíčím vám, jak jsem zemřela. Jak se z mé roztříštěné lebky vyřinula krev. Všechny krvavé detaily.

Umírající lidé nikdy nezavírají oči, když se z nich stávají nehmotné duše, ale zřídkakdy tu proměnu sledují. Alespoň já určitě ne.

Zatímco Jo a Jeff seděli v obývacím pokoji, zašla jsem do Janeiny ložnice a natáhla se tam na postel. Když si ona může jít zaplavat s mým přítelem, proč bych jí já nemohla zválet lůžko?

Bolela mě hlava a byla jsem unavená. Lehla jsem si s úmyslem, že si jenom odpočinu, jenže jsem usnula.

Probudila mě Amanda. Když jsem otevřela oči, seděla u mě na posteli. Dlouhé černé vlasy už měla po koupání upravené.

„Kolik je hodin?“ zamumlala jsem. Bolest hlavy byla ještě horší než před usnutím. Za to mi to spaní fakt nestálo.

„Jedna pryč.“ Posadila jsem se.

„Koupání skončilo?“ Amanda byla převlečená do šatů. Než mi odpověděla, chvíli se na mě dívala.

„Většina lidí už odešla,“ vypravila konečně ze sebe. Uvědomila jsem si neobvyklé ticho.

„Kde je Jimmy? Vrátil se?“

„Ne.“

„Kde je?“ Podívala se na zem. I v přítmí jsem zahlédla vrásky na jejím čele.

„Nevím, jak ti to říct, Alex.“

„Co?“

„Jimmy a Jane… jsou ještě venku.“

„Jak to?“ Amanda se nadechla.

„Vzpomněla jsem si, že jsem nechala u skokanského prkna hodinky. Šla jsem pro ně, a když jsem se vrátila, Jimmy a Jane tam už nebyli. Ale já…“

„Co?“ dožadovala jsem se, když na chvilku zmlkla. Zdvihla hlavu.

„Byli v odpočívárně.“

„Jak to?“

„Byli nazí.“

„Ne…Jak to můžeš říct?“ vykřikla jsem.

„Můžu.“ Vyschlo mi v krku. V tu chvíli jsem Amandu za to, co mi řekla, nenáviděla.

„Co… co tam dělali?“ Potřásla hlavou.

„Nic.“

„Co tam dělali?“ trvala jsem na svém.

„Líbali se.“

„Seš si jistá?“

„Viděla jsem je, Alex. Bylo tam dost světla.“ Amanda znovu potřásla hlavou. „Neměla jsem ti to říkat.“ Začala se zvedat. Chytla jsem ji za ruku.

„Co ještě dělali?“ Amanda se mi vytrhla, ustoupila do nohou postele, kde se zastavila a dívala se na mě.

„Je mi to líto,“ zašeptala. Hlasitě jsem se zasmála.

„Čeho je ti líto? Jestli máš starost, nelíbala jsem Davida. Víš, že byl doma, když jsi přišla? Mohla jsi ho aspoň pozdravit. Vím, jak moc ho miluješ. V každém případě se o to nechci starat. Jimmy si může dělat, co chce. Ty si můžeš dělat, co chceš. Já vám nemůžu v ničem bránit. Celý svět může jít třeba k čertu!“ Amanda odešla.

Rozbrečela jsem se.

Večírek mohl skončit, když se Jimmy a Jane vrátili. Mohla jsem je otevřeně obvinit, přejít jejich vysvětlování a smiřování a vítězoslavně odejít s Jo domů. Problém byl v tom, že když se Jimmy a Jane vrátili, byla jsem příliš deprimovaná na to něco říct a Jo stále konverzovala s Jeffem na gauči. Má tak někdo štěstí…

Večírek mohl skončit, kdyby Jo netrvala na další zábavě s magnetem.

„O téhle technice jsem četla v knize o taoismu,“ řekla záhadně a položila magnet tak, abychom všichni viděli, že má na jednom konci mosazné víčko. „Používal se před tisíci lety ke stanovení diagnózy zdravotních problémů. Poskytne vám všechny odpovědi na otázky týkající se vašeho těla.“

„Je to jako spiritistická tabulka?“ zeptala se Jane znuděně.

„Je to podobné,“ zněla odpověď. Povzdychla jsem si. Jo po mně vrhla pohled, který říkal, že ví, že chci odejít, ale že si také myslí, že bychom se měli ještě pobavit s magnetem. „Předvedu vám to. Bude to zajímavější, než o tom jenom mluvit.“

„Co k tomu potřebuješ?“ zeptal se Jeff, očividně zaujatý. V pokoji nás bylo přesně šest – Amanda, Jimmy, Jane, Jo, Jeff a já.

„Tělo.“

„Já mám jedno,“ nabídla se Jane. Jimmy se na ni s úsměvem podíval, mizera.

„Víme,“ neodpustila jsem si. Ignorovali mě. Jo se obrátila k Jane.

„Polož se na záda. Položím magnet na podlahu, těsně k tvé hlavě. Pak uchopím tvé kotníky a budu tvému tělu dávat otázky. Když bude chtít tvé tělo odpovědět ano, jedna z tvých nohou se natáhne.“

„Proč ji nechytíš za nos?“ zeptala jsem se. Stále mě ignorovali.

„Jak její tělo pozná, že má odpovědět?“ ptal se Jeff.

„To nikdo neví,“ odpověděla Jo. „Magnet neznámým způsobem aktivuje v těle odpovídající reflexy.“

„Bude se cítit špatně?“ zeptal se Jimmy.

„Ne,“ odvětila Jo. Naklonila se k Jane a přitiskla jí k sobě paty. „Tvoje tělo musí být ve správné poloze tak, aby nohy byly přesně stejně dlouhé.“

„Teď se jí hodí to kroucení boky,“ zamrmlala jsem. Tentokrát mou poznámku jedna osoba v pokoji nepřehlédla. V našich vzájemných pohledech bylo cosi nezdravého. Všechny ty nepříjemné zážitky dnešního večera, nevhodná poznámka Jo v autě. Jimmyho sblížení s Jane.

„Má dnes Jane narozeniny?“ zeptala se Jo pomalu a zároveň zvedala Janeiny paty z podlahy.

„Funguje to?“ ozvala se zvědavá Jane.

„Polož nějakou kladnou otázku,“ navrhnul Jeff.

„Je Jane dívka?“ I když jsem byla příliš daleko, viděla jsem, že se jedna noha očividně protáhla. Jeff se naklonil a nevěřícně kroutil hlavou.

„Je tam malý rozdíl,“ uznal.

„Není tak malý,“ hájila se Jo. „Pravá noha je skoro o tři centimetry delší než levá.“

„Tímto způsobem tedy její tělo říká ano?“

„Hmm,“ pronesla Jo zamyšleně. Přestávalo mě to bavit. Byla jsem unavená a chtěla jsem domů. Zřejmě i Jo měla za chvíli dost klepání Janeinýma nohama. Navrhla změnu programu.

„Pokusím se někoho z vás přivést do hypnotického transu.“

„Koho?“ otázala se Amanda. Jo se na mě upřeně podívala.

„V žádném případě!“ zareagovala jsem odmítavě.

„Proč Alex?“ zeptal se Jeff.

„Musí to být někdo, koho znám odmalička,“ zaprosila mě.

„Dobrá“ povzdechla jsem si. „Co mám dělat?“ Lehla jsem si na podlahu. Jo požádala Jimmyho, aby přinesl z ložnice deku a přikryl mě s ní až k bradě. Pak Jo zhasla všechna světla a zapálila červenou vánoční svíčku, kterou postavila na skleněný servírovací stolek po mé pravé straně. I když tma byla pořádná, stále jsem dokázala tváře okolo sebe rozpoznat. Jo se usadila za mou hlavou, Amanda po pravé straně vedle svíčky, Jimmy a Jeff po mé levé straně. Jane zůstala u mých nohou.

„Začneme stejně jako na večírku u Beth. Vzpomínáte? Budeme předstírat, že tady Alex leží pochovaná. Budeme o ní mluvit, jako by byla mrtvá. Budeme se snažit do této myšlenky vcítit. Až ji uvedeme do transu, budeme jí pokládat otázky. Alex bude schopná nám zřetelně odpovědět. Souhlasíte?“ Všichni přikývli. „Zavři oči, Alex, a poslouchej mou sugesci. Nesmíš se ničeho bát. My se o všechno postaráme.“ Zavřela jsem tedy oči a snažila se na nic nemyslet.

„Zhluboka se nadechni,“ slyšela jsem Jo promluvit jemným ale pevným hlasem. „A pomalu vydechni. Cítíš odcházející vzduch z tvých plic. Cítíš život odcházející z tvého těla. To je dobré, to je velmi dobře. Teď se znovu nadechni a znovu pomalu vydechni. Poslouchej mě, Alex, a neboj se. Budeš v pořádku. Opouštíš jenom své tělo, ne svou duši.“ Možná to bylo proto, že jsem byla unavená, ale sugesce na mě hluboce zapůsobila. Začala jsem se bezprostředně uvolňovat. Napětí v hrdle a v zádech povolilo. Bolest hlavy ustupovala. Bylo to skoro tak, jak Jo řekla – pomalu se mi vytrácel tep. Měla jsem pocit, že se vznáším.
Jo pokračovala ve své sugesci. Nejsem si přesně jistá jak dlouho, ale najednou bylo kolem mne hluboké ticho. Až z velké dálky ke mně dolétl Jimmyho hlas.

„Byla to moje dobrá přítelkyně. Prožili jsme spolu spoustu hezkých chvil. Bude mi chybět.“ To bylo všechno, co řekl. Tři věty o chudince mrtvé přítelkyni a ani slovo o tom, jak moc ji miloval. Můj smutek se prohluboval a s ním i tma. A zase ke mně zalétl hlas. Jeff Nichols nezapomněl na Alex Cooperovou.

„Neznal jsem ji tak dobře jako můj bratr. Předpokládám, že kdybych ji poznal lépe, měl bych ji raději. Neměli jsme příležitost se víc poznat. Je smutné, že umřela.“ Bylo to jakoby vzpomínali na někoho, koho zavraždili. Pak promluvila Amanda.

„Znala jsem lépe jejího bratra než ji. Ale vím, že ho milovala. Byla jím posedlá.“ Připadala mi jako ohraná deska… Další na řadě byla Jane. Vzpomněla jsem si, že jsem jí dala k narozeninám desku. Vzpomněla jsem si na večírek. Věděla jsem, že jsem stále tam, že jsem se nerozplynula do ovzduší. Věděla jsem, že všechno, co se kolem mě děje, je jenom hra, ale stále jsem propadala hlouběji a hlouběji.

Jane nemohla mluvit. Nejspíš jí zdřevěněl jazyk, zatímco ležela na podlaze při prvním pokusu. Jo promluvila za ní. Zdála se smutná.

„Byla to moje nejlepší přítelkyně. Byla pro mě důležitější než kdokoli jiný. Svěřovala jsem se jí se vším. A teď odešla. Nemůžu tomu uvěřit.“ Jo se na chvíli odmlčela. Cítila jsem, že kdybych se k ní natáhla, zachytím jenom vzduch. „Ale pro mě je stále živá. Nezapomenu na ni.“ Jo pokračovala s ovlivňujícím přesvědčením. „Nikdo z těch, co umřeli, opravdu neodešel. Jsou stále blízko nás. Promlouvají k nám šepotem, který běžně neslyšíme. Ale příležitostně s nimi můžeme mluvit přes třetí osobu.“ Jo znovu udělala pauzu. Možná si potřebovala odpočinout. Nedokážu přesně říci, co se v té chvíli stalo. Bylo to něco podivného. Zřejmě na mě v tu chvíli zabrala Joina sugesce. Pak se Jo zeptala. „Kdo jsi?“ Ozval se hlas. Ale nebyl můj. Nebyla jsem to já.

„Spousta lidí by mě pravděpodobně nazvala duchem. Koneckonců jsem opravdu mrtvá. Ale sama o sobě tak neuvažuji. Víte, není to tak dávno, co jsem byla naživu. Bylo mi pouhých sedmnáct let. Jak by každý řekl, měla jsem před sebou celý život…“ Kdosi vyjekl. Někdo vykřikl jméno – Peter. Ozvalo se víc hlasů. Všichni mluvili jeden přes druhého. Svíčka dohořela.

Probrala jsem se z transu. Už jsem zase cítila vlastní tělo. I bolest hlavy. Strhla jsem ze sebe deku a vyskočila. Nejdřív jsem nic neviděla. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem otevřela oči. Pokoj byl ponořený ve tmě. Pak Jeff rozsvítil lamu vedle pohovky. Rozzlobeně se ke mně otočil.

„Proč jsi přestala?“

„Nemohla jsi takhle vyskočit,“ ozvala se Jo.

„Ty jsi podváděla,“ přidal se Jimmy. Nepodváděla jsem, chtělo se mi křičet. Ale nemohla jsem ze sebe dostat ani slovo. Když jsem se podívala na jejich tváře, ani v jedné jsem nenašla stopu porozumění. V jejich pohledech nebyla žádná láska. Jimmy chtěl být znovu s Jane. Jo chtěla zůstat sama s Jeffem.

Svěsila jsem hlavu. Ucítila jsem kouř. Amanda seděla na zemi a rovnala převrženou svíčku. Krvavě červený vosk na koberci byl ještě horký. Moje tělo však bylo studené. Roztřásla jsem se. Cítila jsem se tak přemožená osamělostí, jako bych z toho měla umřít.

„Co je s tebou?“ zeptala se Amanda a upřeně se na mě dívala chladnýma šedýma očima.

„Nic,“ zašeptala jsem. „To nic není.“ Pak jsem vyběhla z pokoje skrz kuchyň na balkón. Vzpomínám si, že jsem stála u zábradlí a pod třesoucími se prsty cítila hladké dřevo. Vzpomínám si, že jsem se dívala na klidný oceán a uvažovala, jaké by to bylo vznášet se nad ním, nořit se pod jeho hladinu a znovu mizet v prostoru.

Pak se věci obrátily špatným směrem.

Pocítila jsem vzrušení. Zpočátku lehké, pomalu stoupající. Viděla jsem obrysy protějších budov, hvězdy. Moc nezářily. Rozhodla jsem se, že přejdu po balkónovém zábradlí.
V následující chvilce jsem padala k zemi, hlavou dolů. Necítila jsem bolest z rány. Ale vzpomínám si, že jsem se převrátila a dívala se nad sebe. Na obloze teď byly milióny hvězd. Oranžové. Zelené. Modré. Taky červené tam někdy byly.

Najednou všechno zhaslo.

Zemřela jsem.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.