Bloudění Duše

Slunce už k obzoru promlouvá,
s lomozem utichá krajina,
duše si kolkolem proplouvá
němá a svlečená.

Nejprve smutek ji do naha vysvlékl,
do rohu odhodil,
otupil,
zapomněl,
pusu jí zručně a důkladně zalepil,
pouta nasadil,
oslepil,
oněměl.

Bloudí teď na rukou svázaná,
nevidí den a nepozná noc,
vůle i mysl je zlámaná,
je toho na ni už moc.

Tu náhle vysvitne paprsek Měsíce,
paprskem zalechtá,
pohladí,
pozdvihne,
nahne se k ní a pak něco jí zašeptá,
pošle jí polibek,
povzbudí,
zahřeje.

Už není tak zcela bezmocná,
naděje pomalu se vkrádá,
němá a slepá a svázaná
s osudem konečně se hádá.

Post Views: 29
Autor : dne 02/18/2016 | Z Vergiliova stolu | 0 komentářů

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *