Tulák

Další toulavý kocour pro bobříka toulavých bot. Tentokrát však příběh o Tulákovi z pera slečny Newiky.

 

-*-

 

Jsem Tulák, ale abych byl upřímný, jsem i tulák. Toulavý kocour. Tulákem mne ale nazval zatím každý člověk, kterého jsem potkal, a že jich bylo mnoho.  Vyrůstal jsem v malé vesnici, pod dětskou skákací trampolínou. Stejně jako sourozenci jsem se v jejím okolí naučil lovit myši, vykračovat si po střechách, kvílet na měsíc, prát se, pečovat o svůj sametový kožíšek… znáte to, všechny ty důležité kočičí věci.  

Když jsem trochu vyrostl, vydával jsem se na vlastní tlapku na výpravy po celé vsi. Obdivoval jsem červené taškové střechy, zdi porostlé psím vínem, ozdobená okna s muškáty v květináčích, udržované zahrádky. Bavil jsem se tím, jak při pohledu na mne prchala do bezpečí hejna slepic. Občas jsem na nějaké ze zahrad zůstal až do večera, které místní lidé s oblibou trávívali venku grilováním či jen rozmluvami. Lísal jsem se, nechal je dotknout se mého sametového černého kožíšku a poulil na ně své dvoubarevné oči, abych z nich vyloudil nějakou tu laskominu. Žil jsem si tam vskutku královsky a vypadal jsem majestátně. Už tehdy mne všichni zvali Tulákem.

Blížil se podzim a na poli za posledním z domů zmizely zlaté klasy. Místo moře obilí tam najednou bylo pichlavé strniště. A těch myší! Jedna vedle druhé se cpaly zrním, které na poli zůstalo, a tvářily se, že jim patří svět. Trochu kolize s mým světonázorem. Jejich smůla. Připlížil jsem se až ke kraji pole a vyskočil po dvojici přežraných myší nejblíže ke mně. Stihly ale zmizet v nějaké z nor. Nenápadně jsem se proplétal mezi pichlavými stonky pšenice a pátral po dalším neopatrném hlodavci. A najednou už jsem běžel. Všechny svaly v mém těle se napínaly a stahovaly, ale ten ušatec s korálkovýma očima se mi pořád vzdaloval. Běžel mnohem rychleji a někde na obzoru jsem ho ztratil. Ulovil jsem ale něco mnohem cennějšího.

Pohled na město, které bylo z vršku pole vidět, byl okouzlující. Tolik střech, tolik nových míst! Zapomněl jsem na myši a vydal se ke městu, nad kterým visel měsíc, můj nejvěrnější společník na všech cestách. Vykračoval jsem si dál přes pole a pak podél cesty, než přede mnou stanuly první krabice ze skla, oceli a betonu. Stál jsem tam, koukal vzhůru a zatoužil se jednou dívat na svět dolů z toho horního okna. To byl určitě můj osud. Můj nový sen. Můj… TŮŮŮŮŮŮT!

Vyděšeně jsem vystřelil pryč a tím se jen tak tak vyhnul plechové stvůře, která svištěla v místě, kde jsem ještě před chvílí stál. Doma byly taky takové, ale většinu času spaly, a když šly lovit, tak nebyly tak divoké. Oklepal jsem se a začal si čistit kožíšek. Když jsem usoudil, že jsem opět dostatečně elegantní, vydal jsem se na cestu dál, kam mne tlapky nesly. Pomalu se už stmívalo, slunce zapadlo, měsíc vévodil obloze a hvězdy, hvězdy tu nebyly. Nezahlédl jsem jedinou hvězdičku. Místo nich ale nad ulicí zářily stovky malých Sluncí. Šel jsem dál, až jsem narazil na dům z cihel porostlý břečťanem. Vytasil jsem drápky a šplhal vzhůru.

Nemělo to konce. Doma jsem po pár skocích byl na střeše a tady, tady jsem už byl tak vysoko a pořád nebyl domu konec. Odměna za dlouhý šplh ale stála za to. Těch sluncí v ulici nebyly jen stovky. Musely jich být tisíce. Tvořily záplavu jako klasy na poli před posečením a zářily. Byla to taková nádhera, až jsem zvládl jen civět a hlasitě tu nádheru opěvovat. Tu noc jsem se tedy usídlil na té ploché střeše cihlového domu.

Probudily mne sluneční paprsky babího léta prohřívající můj kožíšek a hluk z ulice. Protáhl jsem se, nahrbil a nadšeně zívl. Prošel jsem se po střeše a zjistil, že navazuje na další dům. Přeskočil jsem tam a pokračoval dál, kochajíc se výhledem na dům za domem a na siluety dalších domů v rozlehlém městě. Najednou mne do nosíku praštila příjemná vůně jídla – byla to snad šunka? Slanina? Rybka? Uzená myš? Zrychlil jsem krok a brzy už se slunil na střešní terase, do které se z okna vylívala ta dokonalá vůně. Ta mi po chvíli nedala a za nosík mne vtáhla pootevřeným oknem dovnitř. Protáhl jsem se a z ničeho nic jsem najednou seděl nad talířem s tousty s máslem a na jazyku se mi rozplývala božská chuť slaniny. Lahoda. Rozhlédl jsem se, ale nikde nic dalšího nevonělo a tak jsem se raději prosmýkl pootevřeným oknem pryč a vydal se na další toulku po střechách.

Cestou po střechách jsem dorazil až k výhledu na řeku, nad ní se tyčily staré věže zdobící město všech měst. A toho města já byl dlouhou dobu pánem. Kam jsem zabloudil, tam jsem byl vítaným Tulákem a každý, komu jsem dopřál svého hebkého kožíšku a rozkošného pohledu se se mnou ochotně podělil o kousek nějaké laskominy.

Zalíbilo se mi na pavlači jednoho z domů u řeky, z jehož střechy byl nádherný výhled na hrad na kopci za řekou a na kopec s velkou kovovou věží a podivnou zdí. Na pavlači se mi každý den objevovala mistička s vodou a jídlem. Jednoho dne jsem zahlédl stařenku o holi, kterak misku plnila. Začal jsem se jí třít o nohy, vrněl jsem a brzy jsem se pozval k ní do bytu. Měla mne ráda a byla skvělou spolubydlící. Její péči jsem jí oplácel nekonečnými hodinami vysedávání na klíně a vrněním. Byl jsem jejím jediným přítelem a doprovázel jsem ji v její samotě při sledování okna.

Jednoho dne, venku padal sníh a venku to vypadalo jako v pohádce, mne stařenka roztřesenou rukou hladila a pořád opakovala mé jméno. A najednou, najednou přestala hladit i říkat: „Tuláku…“ a usnula ve svém křesle. Seděl jsem u ní ještě dlouhé hodiny, třel se o ní, vrněl… a pak jsem se vydal ke dveřím a ven. Tu noc jsem seděl na střeše, nechal na sebe sněžit a zpíval měsíci o svém žalu. Co mi zbývalo?

Zastesklo se mi po domovu, po mém minulém domovu. Ale jak zpátky? Pohledem jsem se ptal velké zářící misky mléka na obloze a vydal se směrem, kterým ukazovaly jeho paprsky. Po letech života ve městě jsem se octl na zasněžené pláni, která před několika lety byla polem, přes které jsem běžel za myší. Běžel jsem po poli, po cestičce, mezi domy…

Všechny domky ve vesnici byly vyzdobené. Vypadaly rozkošně, nebylo to takové pompézní jako ve městě, ale cítil jsem z toho něco známého. Nyní již po paměti jsem našel dům s dětskou trampolínou, která teď vypadala mnohem menší. Místo, které mi poskytovalo úkryt jako malému koťátku, mne o této kouzelné noci přivábilo. Vyskočil jsem na trampolínu a stočil se do klubíčka. Usnul bych, kdyby se uvnitř v domě nerozezněl zvuk zvonku a nerozsvítil se tam stromek. Všiml jsem si malého člověka, jak na mne zírá a i přes sklo jsem slyšel pištění: „Tulák tu je! Tulák se nám vrátil!“